Mám dobrou kamarádku, jejíž dům je tak krásný a klidný, že ji často navštěvuji. Zatímco její manžel je v práci, sedíme s ní, pijeme kávu a povídáme si o všem možném. Má dvojčata, chlapce a dívku. Děti jsou klidné, takže je radost být s nimi v jednom domě.
Stejně mi jednou Olena řekla: “Ty jsi nevěděla, že mě otec kdysi porodil, viď? Byl jsem tak překvapený!
Znal jsem jen Oleniny rodiče, Pavla Sergejeviče a Marii Anatoljevnu, a nemohl jsem uvěřit, jak jí to mohli udělat, protože se na sebe dívali tak láskyplnýma očima, že se zdálo, že se stále milují a veškerá jejich láska a péče připadá Oleně.” “Matka mi zemřela, když mi byly čtyři roky,” začala Olena své vyprávění, “pak se otec dal na pití.
Neměli jsme co jíst. Vzpomínám si, jak mi chutnaly levné párky, které mi dával k snídani, obědu i večeři. V tu chvíli mi po celém těle naskočila husí kůže.” Jednoho dne mě táta vzal za ruku a někam mě táhl. Nechápal jsem, kam mě vede, ale měl jsem strach. V důsledku toho jsme přišli k jeho šéfovi a poté, co mu mě ukázal, otec řekl: “Sergejeviči, vezměte si mou dceru na výchovu, co? Podívejte se, jak krásně vyrostla.
Nepotřebuji za to mnoho, jen pár kopějek.” Táta mě vyměnil za peníze, aby splatil své dluhy, a když mi bylo 13 let, zjistil jsem, že je pryč… kvůli své závislosti… Celkově do mě moji pěstouni vložili celé své srdce.
Dali mi to nejlepší dětství a zářnou budoucnost, ve které teď žiji. Olenini rodiče jsou vskutku zlatí lidé. Elena je často navštěvuje se svými dětmi a nejednou mě pozvala na drby s Marií Anatolijevnou. Má velké štěstí, že se jí podařilo utéct z toho hrozného prostředí a najít skutečnou, milující rodinu.
