Chci vám vyprávět příběh ze svého života. Budete se divit, k jakému vývoji dochází ve škole, kam chodí moje dítě.Moje dítě chodí do druhé třídy.
Ve třídě je více než 20 dětí z rodin s různým finančním zázemím. Máme jednoho chlapce, jehož rodina opravdu potřebuje pomoc. Štěpán je sám o sobě hodný kluk a jeho maminka je také přiměřená.
Vím, že dříve žili normálně, a pak se jednoho dne jeho táta rozhodl, že už má otcovství dost, a odešel.
Na dítěti ani na své bývalé ženě mu nezáleží – má novou lásku, velkou a jasnou. Ona dostává almužnu – její bývalý manžel byl mazaný, okamžitě změnil zaměstnání, aby měl minimální oficiální příjem.
Žena pracuje, ale má nemocnou matku, jejíž důchod sotva stačí na její léčbu. Dítě je vždy čistě oblečené, ale je vidět, že jeho školní uniforma je už obnošená. Školní boty nosil na tělesnou výchovu pravděpodobně celý měsíc – neměl žádné tenisky. Jeho matka si nikdy nestěžovala a naše společná kamarádka mi vyprávěla, jak to pro ni bylo těžké. Jako v každé škole má druhý stupeň 5-6 vyučovacích hodin denně, pět dní v týdnu. Na konci dne jsou děti hladové, takže většinou obědvají ve škole.
Tak jsem se jí zeptala: “Proč máš hlad? Po čtvrté hodině máš přece oběd, ne? Nejedl jsi, nebo jsi nedostal najíst? – Mami, dnes jsem nejedl. – Co se stalo? Nebylo to dobré? – Nevím, asi to bylo dobré. – Tak tomu nerozumím: co se stalo? – Mami, nenadávej mi. Štěpánova máma nemá peníze na oběd, tak dojí až po nás. A dneska všichni běhali po tělocviku a všechno snědli, takže jsem přišla pozdě na oběd.
Stéphane měl hlad a mně ho bylo tak líto, že jsem mu dala svou porci. Samozřejmě nejsem šťastná, že moje dítě zůstalo hladové, ale jsem šťastná, že mám tak hodné dítě. Znamená to, že ho přece jen vychovávám správně. jednou jsme měli rodičovskou schůzku v naší škole, kde jako obvykle začínala další tržnice. Jedna z maminek nadnesla otázku jídla. Řekla, že není spokojená s tím, že Štěpán jí až po dětech, že jim kazí chuť k jídlu, když se tak tváří a pořád o něco prosí.
I když mi dcera říkala, že vždycky sedí stranou, dokud děti nedojí oběd. Díky Bohu se ukázalo, že děti jsou hodnější než rodiče: některé mu dají jablko, jiné řízek. Některé z nich požadovaly, abychom Styopovi vůbec zakázali vstup do jídelny. Máme ve třídě maminku s mnoha dětmi, Oksanu, a její dítě má privilegované jídlo.
Nevím, proč ho Stepa nemá – buď nebyly vyzvednuty dokumenty, nebo není na seznamu privilegovaných dětí. Oksana tedy vstane a říká: “Milí rodiče, prosím, buďte chvíli zticha a poslouchejte mě.
Vidíte se zvenčí? Teď se bavíme o vykázání dítěte z jídelny, aby nedojídalo po vašich dětech! Jaké lidi chcete, aby z vašich dětí vyrostli? Myslíte si, že z vašich dětí vyrostou citliví a laskaví lidé, když je rodiče pokárají kusem chleba? Na rozdíl od vás vaše děti Styopa litují a sdílejí s ním své pocity.
Je pravda, že děti jsou moudřejší než dospělí. Máme dvě možnosti, jak tento konflikt vyřešit: pokračovat v nesmyslném bazaru, nebo dát dítěti peníze na jídlo a vrátit se domů s čistým svědomím před Bohem a našimi dětmi. Štěpán je hodné dítě, nikoho neuráží, všichni se s ním kamarádí. Je jediný v naší rodině a nikdo nikdy nebyl chudší kvůli padesáti hřivnám.
V tu chvíli chtěla Štěpova matka něco říct, ale Oksana otevřela peněženku, vytáhla dvě stě hřiven a položila je učitelce na stůl.
Všichni ztichli a nastalo ticho. Po chvíli jeden z rodičů vstal a položil na stůl peníze, načež se spustila řetězová reakce. Mimochodem, jedna bohatá žena si odfrkla a odešla. Vybrali jsme dost peněz, aby nám vystačily do konce školního roku.
O dva dny později přišla dcera domů velmi šťastná: “Mami, věřila bys tomu, že teď s námi jí Stépa!
