Na internetu už dlouho koluje příběh, který se mnoha lidem bude zdát nevěrohodný. My si ale pamatujeme, že ve skutečnosti život spřádá takové “zápletky”, že si může “odpočinout” každý režisér. Bude zajímavé to sledovat až do konce.
Ivan se vracel z noční směny, neskutečně unavený. Chtěl se vrátit domů, natáhnout se na postel a usnout hlubokým spánkem. Práce byla těžká, ale po propuštění z kolonie nemohl nikde jinde najít uplatnění. Měl dokonce větší štěstí než mnozí jiní – do pronajatého bytu ho vzal tým směnových pracovníků. V jeho situaci mohl doufat jen v karavan v blízkosti práce.
Vzal to zkratkou přes park a doufal, že se co nejrychleji dostane ke vchodu. Před sebou uviděl na lavičce velký balík. Když se k němu přiblížil, polekal se. Před ním leželo dítě zabalené do nějaké látky nebo deky. Ivan se v hlubokém zoufalství zastavil. Jeho tělo volalo po spánku. Jeho duše se zachvěla při pomyšlení, že dítě možná leželo v parku mnoho hodin v pozdním podzimu.
Opatrnost ho varovala, aby se do tohoto příběhu nezapletl se svým trestním rejstříkem. Nakonec se mladík rozhodl. Bylo nemyslitelné táhnout malé dítě do bytu, kde žilo patnáct mužů. Držel tedy dítě u sebe a zamířil k dvoupatrovému domu, kolem kterého často procházel. Byl tam sirotčinec. Ivan mu vysvětlil situaci. Byla to dívka. Pěstounka řekla: Pěstounka řekla: “Od maminky není žádný vzkaz.
Říkejme jí Irina Ivanovna.” “Tak ať je to tak,” usmál se Ivan. Při této příležitosti začal často přemýšlet o svém životě. Neměl už žádnou rodinu, ale nějak toužil po teple a útěše. Ivan často myslel na svého nalezence a někdy dokonce volal do jeho domu. Když Iryška vyrostla, začal ji navštěvovat s dárky.
Pokaždé, když se setkali, předala mu holčička kresby svého tatínka a maminky. Nový zaměstnanec sirotčince, který byl přibližně v Ivanově věku, si všiml mužova laskavého přístupu k dívce. Sama byla bývalou pěstounkou a chápala, jak důležitá je pro dítě rodina. Světlana však také chápala, že dívku nikdy nedá jedinému muži.
Rozhodla se pomoci dvěma lidem, kteří pro ni byli důležití. Vždyť muž, kterého měla ráda, Ivan, navštěvoval její adoptivní dceru už deset let! Iročka se těšila, až si ji otec odveze domů.
A ten už pět let splácel hypotéku na byt, naštěstí výdělky předáka v dole byly mnohem vyšší než výdělky pomocného dělníka. Ale absence rodiny činila situaci beznadějnou! Světlana a Ivan si upřímně promluvili. Rozhodli se, že se navzájem cítí dost dobře na to, aby svůj vztah oficiálně zaregistrovali a splnili si Iryškin sen! Vyplnili všechny papíry, zařídili dívčin pokoj a vydali se do dětského domova. Dívka se vrhla Ivanovi kolem krku a pak objala Světlanu.
Všimla si, že její otec dnes září radostí. Poklekl před dcerou a tiše řekl: “Iro, sbal si věci. Jedeš domů! A my na tebe čekáme.” Tak se splnil světlý sen dítěte, které našel muž osamocené na lavičce – o 10 let později se stal zázrak skutečné rodiny. O tom, zda Ivan a Svitlana zůstali spolu, historie mlčí. S největší pravděpodobností však ano.
Koneckonců je spojovala radost z laskavosti a štěstí darovaného malému člověku. Takové nebo podobné příběhy zemi nevyčerpají. Naši lidé jsou přece laskaví a bystří, schopní velkých činů. To je vše, přátelé, líbil se vám tento příběh?
