Přestože Taťána věděla, že se její syn nevrátí, trávila každý večer a noc v kuchyni u okenního parapetu. Táňa si už vyplakala oči, ale její manžel se nechtěl uklidnit.
Ta hrozná zpráva přišla znenadání, jako blesk z čistého nebe.
Synův šéf zavolal Táně… Syn pracoval na stavbě… spadl z velké výšky. Neměl šanci přežít. Tetiana porodila syna, když jí bylo 41 let. Jak se říká, porodila syna pro sebe. Je asi beze slov jasné, jak moc si svého syna vážila a jak moc se bála, že ho ztratí.
Táňa snila o tom, že se její syn brzy ožení, dá jí vnoučata a oni budou mít konečně velkou a celistvou rodinu, ale nevyšlo to.
Kdyby tak měla snachu, rozdělily by si práci, zvládalo by se to lépe.
Jednou šla Táňa na hrob svého syna později než obvykle.
Najednou uviděla dívku v černém kabátě, jak stojí vedle hrobu jejího syna. Když přišla blíž, Tetiana viděla, že rodí. Stála s pětiměsíčním bříškem. Skelnýma očima se dívala na fotografii chlapce a po tvářích se jí kutálely slzy.
“Není to můj vnuk?” zeptala se Táňa. Dívka objala Tanyu a začala plakat. Obě našly někoho, s kým mohly sdílet stejnou řeku napůl.
