Nedávno jsem jel do práce a dostal jsem se do dopravní zácpy. Vedle mě stál bílý džíp, který řídila asi čtyřicetiletá blondýna.
Měla stažené okénko, takže jsem dobře slyšel, co říká. Proboha, zlato, jsi v pořádku? Co ta zlomenina? Řekni mi číslo do nemocnice, vezmu si volno a přijedu… Obejmu ji.
Utře si slzy, zatroubí a pokračuje v rozhovoru. “Zapomeň na tuhle daču! Máma se o ni postará. Teď si musíš odpočinout. A já tě miluji. Buď opatrná, brzy tam budu. Okamžitě změní výraz a vytočí další číslo: “Ahoj, mami.
Můj idiot si zlomil nohu. Musel se tak moc chtít dostat z práce. To je ale parchant! Budu muset opustit daču, dokud tomu idiotovi neodstraní sádru.
Nebudu kvůli němu lézt po stromech. Jdu s holkama na víno, zavolám ti později, promluvíme si, jo, miláčku, a hodně štěstí,” řekla a zesílila zvuk. Takže je to kočka, nebo koza? Když je její manžel tak odporný, má vůbec smysl s ním žít?
Někdy nechápu, co si takoví lidé myslí. Ve skutečnosti ničí život sobě, svým partnerům, a dokonce i svým budoucím dětem.
