Sama jsem vyrůstala v sirotčinci a nikomu bych to nepřála. Chodil jsem do školy, kde byla většina dětí z obyčejných rodin, takže si mě často dobírali.
Moje dětství a dospívání bylo těžké. Když jsem dospěl, nastoupil jsem na pedagogický institut a dostal práci v dětském domově.
Chtěla jsem dát dětem, které vyrůstají ve stejné situaci jako já, co nejvíce tepla a lásky. Jako nikdo jiný jsem rozuměla jejich duševním úzkostem a obavám, takže jsem k nim mohla snadno najít přístup. V pátém roce mého působení v sirotčinci jsme přijali dva bratry. Při prvním setkání mě opravdu zaujali. Erik byl o tři roky starší než Mark. Děti vypadaly velmi domácky, a tak jsem se později zeptal ředitele sirotčince: -“Jak se k nám dostaly?”
“Děti byly v táboře a jejich rodiče odjeli na dovolenou a jejich motorový člun se ztratil na moři. V současné době po nich pátráme, jsou považovány za pohřešované. Děti sem byly přivezeny z tábora. Nemají žádné jiné příbuzné, kteří by se jich mohli ujmout.
Chlapců mi bylo velmi líto. Jakmile se ocitli v této situaci, nějak rychle dospěli, ale mladší bratr měl stále větší starosti.
Učitelé na noční směně říkali, že plakal ze spaní a volal maminku a tatínka. Oba chlapci byli v mé skupině, takže jsem s nimi trávil hodně času a velmi jsem k nim přilnul. Po třech letech jsem přišla za ředitelkou a řekla jí, že bych je chtěla adoptovat. “Arino, děti nedostaneš,” pokrčila žena rameny.
– Proč?” – Jste svobodný, žijete v malém bytě a máte nízký plat. -Ale já je miluju! Jekatěrina Nikolajevna zavrtěla hlavou.
– “Víte, jakou máme teď byrokracii! Nikdo se dnes nestará o city. Se slzami v očích jsem vyšla z kanceláře a vytočila Leonidovo číslo. Byl to můj soused na schodišti a přítel. – “Lene, musíme se vzít! Nastala dlouhá pauza.
– “Arino, co se děje? Jsi v pořádku? -Musíme se hned vzít! -Arino, jsi v práci? Nikam nechoď, brzy tam budu. Přišel a já mu všechno vysvětlil. Zázrak! Řekl ano. A pak se ukázalo, že je do mě už dlouho zamilovaný a chystá se mě požádat o ruku! Tak jsme se stali skutečnou rodinou.
