Slyšela jsem mnoho příběhů o příbuzných, kteří se hádali o byt a dědictví, ale vždycky jsem si myslela, že já a moje sestra budeme takových věcí ušetřeny.
Se sestrou jsme byly velmi přátelské, nikdy jsme se nehádaly ani jako děti, ani jako dospělé. Rodiče nás dobře vychovali. A naši rodiče nám také darovali rovným dílem po jednom autě. Bylo to opravdové překvapení. Nemuseli jsme nic dělit a zjišťovat, komu patří metr čtvereční navíc. Tak jsme začali žít svůj život. Moje sestra se vdala a měla dvě děti.
Můj osobní život se nevyvíjel dobře, ale v práci se mi dařilo. A pak náš otec zemřel, v noci se mu zastavilo srdce. Matka se s touto ztrátou nedokázala smířit a vydala se za ním domů. Byt mých rodičů zůstal prázdný. A pak za mnou přišla sestra: “Už je to nějaký čas, musíme s tím bytem něco udělat.”
– Co se s tím dá dělat, to je jasné. – Ne, myslím, že jsme ve slepé uličce. – O čem to mluvíš? Byt tvých rodičů? -Ano. -No, je napsaný na nás, takže ho prodáme a peníze si rozdělíme napůl. -Ale já ho prodávat nechci. -Dobře, možná ho můžeme pronajmout a peníze si rozdělit napůl.
– To je ten problém. Moje matka pro mě ještě za svého života sepsala darovací smlouvu. Řekla, že už mám dvě děti a další už mít nebudeš. Jen tě nechtěla rozrušit, a tak nic neřekla. Sestra mi ukázala darovací smlouvu: všechno bylo přesně tak, jak říkala…
Strašně mě to urazilo. Přece jsem si nemyslela, že by v naší rodině mohlo být nějaké tajemství nebo taková nedůvěra. Dokonce jsem se rozplakala, protože mě to urazilo. Sestra mi sice nabídla peníze, ale odmítla jsem. Nebrečím kvůli penězům, ale kvůli tomu, jak nespravedlivě se ke mně matka chovala.
