Anna Petrovna se cítila velmi osamělá. Dnes slaví 70. narozeniny, ale místo aby je oslavila s rodinou, sedí na lavičce na nemocničním náměstí a pláče. Její syn ani dcera matce nepogratulovali. Alespoň sousedka na oddělení na ni nezapomněla a dokonce ji obdarovala kapesníkem a sestra ji na počest narozenin pohostila jablky.
Anna Petrovna byla v dobrém pečovatelském domě, ale tamní personál byl naprosto lhostejný. Přivedl ji sem její syn. Bydlela ve vlastním bytě, když ji syn požádal, aby na něj nemovitost přepsala, ale on řekl, že se vlastně nic nezmění, že tam bude bydlet dál.
Když byly dokumenty hotové, syn se nastěhoval ke své matce a její ženě a tato snacha byla stále nespokojená se vším, co Anna Petrovna dělala. Syn se matky zastal a později mu tyto střety začaly být zcela lhostejné. Pak si Anna Petrivna začala všímat, že si její syn a snacha často šeptají. Později jí řekli, aby se sbalila do penzionu, aby si zlepšila zdraví a odpočinula si. Matka se mu podívala do očí a trpce se ho zeptala: “Dáváš mě do almužny, synu? Syn řekl, že jen na měsíc, ale už se nevrátil. Uplynuly celé dva roky a syn ani dcera matku nenavštívili.
A nejhorší je, že kvůli takovému synovi předtím ublížila dceři. Anna pocházela z vesnice, tam si vzala Petra, žili v chudobě, ale jídlo měli ze zahrady. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. Plat je dobrý a bydlení vám dají hned.
Petro přemluvil manželku, aby odešla do města, a tak prodali dům, koupili byt a staré auto Záporožec. Měl nehodu a Anna zůstala sama se dvěma malými dětmi v náručí. Pracovala ve dne v noci, vytírala podlahy a uklízela, aby ušetřila nějaký ten peníz. Myslela si, že postaví na nohy své děti a ty jí pak pomohou. Ale tak se to vůbec nestalo. Matčin syn jí nedopřál klid, ať už proto, aby splatil své dluhy, nebo kvůli něčemu jinému. Dcera Daryna se vdala a snažila se s manželem našetřit peníze na vlastní bydlení.
Její matka v té době dávala všechny peníze synovi a dceři vůbec nepomáhala, a proto měla Daryna často konflikty a říkala: “Když nedáš mně, nedávej jemu, šetři si je na stáří. Ale pak jejímu synovi diagnostikovali nemoc, která vyžadovala peníze na léčbu. V té době už měla dcera našetřenou potřebnou částku na bydlení, ale požádala o trochu víc. Anna nevěděla, co má dělat, synovo onemocnění nebylo vážné, ale jeho zdraví bylo důležitější, a tak mu peníze dala. Její dcera se urazila, ale nic neřekla a vzala si s manželem půjčku. Později se syn také oženil a rozhodl se koupit dům a matka mu pomohla, protože si opět našetřila peníze.
Daryna se to dozvěděla a řekla jí, že už není její matka, a že pokud má problémy, nemá ji kontaktovat. A už dvacet let spolu nemluví.
Kdyby mohla vrátit čas, věnovala by se oběma stejně, syna naučila samostatnosti a za dceru se tak styděla, protože ji právě provdala a o syna se plně starala. Přemýšlela o tom všem, když najednou uslyšela: “Mami! Srdce se mi rozbušilo. Pomalu se otočila. Dcera. Daria. Nohy se jí podlomily, málem upadla, ale přiběhla k ní dcera a zvedla ji. “Ach, hledala jsem tě už dlouho, bratr to dlouho nechtěl přiznat, ale pohrozila jsem mu, že se bude soudit o byt, a on se rozešel. S těmi slovy vešly do budovy a posadily se na gauč v předsíni.
Dlouho si povídaly a dcera odvedla matku na své místo. V té době už měla Anna Petrovna dvě vnoučata a nyní dceři vděčně pomáhá. Všichni žijí společně v třípokojovém bytě a Dariinu manželovi to nevadí.
On i jeho žena jsou celý den v práci a děti se doma nenudí. Anna Dmitrijevna je teď vděčná za každý den v rodině, kde se cítí potřebná, a na dny v penzionu zapomněla jako na zlý sen.