Se snachou okopáváme záhony na zahradě. Náš dům je nový, koupili jsme ho loni v létě. Založili jsme zahradu a zeleninovou zahrádku a čekáme na první úrodu. A pak snacha vyhodila tohle… No, já jsem si říkala, vstávej, padej! Začala jsem brečet. Jak s ní můžu žít pod jednou střechou? A už nikdy jí nebudu moct věřit.
Loni v létě jsme koupili dům. Kousek od města jsme koupili daču. Já i moje snacha jsme obě z venkova. A není pro nás snadné zůstat v tom sedmém patře. Tak jsme ušetřili nějaké peníze a koupili si dům s pozemkem nedaleko našeho města. Udělali jsme nějaké kosmetické opravy, ale hlavní je zeleninová zahrada.
Zasadili jsme velkou zahradu: maliny, rybíz, angrešt, borůvky, dřišťál a pět set metrů čtverečních jahod. Mám tři vnoučata, takže to všechno má kdo jíst.
A když si to koupíte, jakou máte záruku, že je to zdravé a nemá to žádné přídatné látky. Se snachou sem jezdíme každý víkend okopávat zahradu a také uklízíme zahradu našeho nejmladšího. A čekáme na první plody! Děti k těm jahodám běhají už od jara. Nikdy je neviděly růst a dozrávat, a tady je to takový zázrak.
Dívám se na to a do očí se mi derou slzy štěstí. Samozřejmě letos nečekáme plnou úrodu. Jahody se dají spočítat na prstech. Všichni čekali, až dozrají. A včera jsme se snachou společně pracovaly na zahradě. A pak vidím tohle: snacha se klidně sehne, utrhne první zralou jahodu a sní ji. Ani jsem nestačila říct slovo. Do očí se mi draly slzy. Sázeli jsme je spolu.
Čekali jsme společně, až to vyzkoušíme. Děti k té bobuli běží každý den a ona si ji prostě strčí do pusy. A to úplně sama! O sobě ani nemluvím, nemůžu dát dětem první bobuli z vlastní zahrádky! Všechno jsem jí řekla přímo na zahradě. Brečela tak, že se dusila. “Tak jak to?” “Přines to do domu a rozděl to mezi všechny. Tahle je tvoje, ta první. A taky se na mě urazila. Vidíš, koukám jí do pusy a počítám drobky. Ale o to přece nejde. Není mi to líto, i když ne, je mi to líto. Protože jsem ji mohla rozdělit mezi všechny, aby si každý mohl vzít aspoň kousek své první dlouho očekávané bobule. Jak s ní můžeš dál žít pod jednou střechou? Už nikdy jí nebudu moct věřit ani důvěřovat.
