“Po roce jsem už věděl, že jsem se střelil do nohy. Nečekala nás žádná budoucnost, no, ale nehodlala jsem se s malým dítětem vrhnout na cizí lidi. Tak jsem si řekla, že se překonám a teprve pak se postavím na nohy. Nejlepší bylo, že si vždycky myslel, že jsem promiskuitní, bezstarostná a nesamostatná. ŁUCJA, 51 Wojtka jsem potkala ještě na univerzitě, vlastně ve druhém ročníku. Byl to pohodový kamarád, dobře se s ním povídalo, ale abych byla upřímná, ani jsem ho neměla ráda. Zádrhel byl v tom, že na jednom domácím večírku jsme oba měli lehký výpadek.
Možná to bylo všemi těmi procenty, možná euforií po dobře absolvovaném sezení, netuším. Konečným výsledkem bylo, že jsme spolu skončili v posteli. Vlastně ani já, ani on jsme se tím nijak zvlášť nezabývali. Dokud se mi nezačala zpožďovat menstruace. Když jsem si plná špatných pocitů udělala těhotenský test, zpanikařila jsem, protože se samozřejmě objevily dvě čárky.
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Protože co teď? Odejít z univerzity? Práce na částečný úvazek, kterou jsem získal díky přátelství v překladatelské kanceláři matčina přítele? A jak jsem si s tím měla poradit sama? Imponovalo mi, jak se Wojtek v té době choval. Přestože zjevně nebyl spokojený s tím, jak se věci vyvíjejí – stejně jako já neplánoval žádný, natož trvalý vztah se mnou -, slíbil mi pomoc. Že budeme dítě vychovávat společně a nějak to zvládneme. Tehdy mi to od něj přišlo tak dospělé. Ten klid, který zachovával, a ta pevnost, když mluvil o naší společné budoucnosti. Také naši rodiče dospěli k závěru, že je třeba, abychom věci co nejdříve posunuli kupředu. A tak jsme se o necelé čtyři měsíce později brali.
Nebyla mezi námi žádná chemie Zpočátku se mi s Wojtkem žilo dobře. Zdědil dům po babičce, a přestože jeho výzdoba nechávala leccos tušit, nějak se o něj nikdo moc nestaral. I já jsem měla důležitější starosti – dělala jsem všechno pro to, abych zůstala na univerzitě a zároveň nepřišla o práci, což v mé současné situaci nebylo snadné. Naštěstí se mi moje vytrvalost vyplatila a nějak jsem se z toho dostal. Wojtek naopak začal pracovat jako programátor
Kvůli novým povinnostem, které ho začaly pohlcovat natolik, že neměl téměř na nic jiného čas, přešel na částečný úvazek. Neřešila jsem to s ním, i když bych byla raději, kdyby byl o víkendech se mnou a novorozeným dítětem. Nakonec jsem se naučila poradit si sama a nečekat, že mi manžel s něčím pomůže. Když jsme se vídali, byl spíše nepřítomný. Na většinu otázek neodpovídal, byl zaneprázdněn něčím jiným a sám nikdy nezačal konverzaci. Nakonec jsem se o to přestala vůbec pokoušet a raději se soustředila na práci Po roce už jsem věděla, že jsem se střelila do nohy.
Nečekala nás zářná budoucnost, ale nehodlala jsem zůstat s malým dítětem na cizím místě. Pronajmout si stísněný byt se mi také nelíbilo. Tak jsem si řekla, že se budu protloukat a pak se zařídím sama.Nejlepší na tom bylo, že si vždycky myslel, že jsem promiskuitní, bezstarostná a naprosto nesobecká. Už jsme neměli žádná společná témata. Byl zcela ponořený do svého profesního prostředí, neustále se bavil se svými kolegy o věcech, o kterých jsem neměla ani ponětí, a ani se nesnažil předstírat, že jsme rodina.Jen v otázce financí byl přecitlivělý. Myslel si, že moje práce v překladatelské agentuře nemá budoucnost.
Mně to nevadilo, protože jsem si na účet, který jsem si tajně založila, mohla převést tolik peněz, kolik jsem chtěla. Koneckonců Wojtek si myslel, že tam stejně skoro nic nevydělávám, takže by se neměl divit, že na náš společný účet chodí tak málo. Z toho důvodu jsem se soustředila hlavně na práci. Samozřejmě jsme měli Marlenku, která pro mě byla také velmi důležitá, ale byla jsem si vědoma toho, že jednoho dne vyroste a odstěhuje se a já zůstanu s Wojtkem na suchu. Nechtěla jsem se k němu vázat do konce života. Pravidelně jsem tedy převáděla nepříliš velké částky na tajný účet a pracovala.
Když Marlena odešla na univerzitu, jak jsem předpokládala, zůstala jsem doma sama se svým stále nevrlejším manželem. Teď mu vadilo úplně všechno – že nemám žádné ambice, protože už dvacet let nepřetržitě pracuji ve stejné kanceláři a moc dobře nevydělávám, že jsem se nikdy nepokusila o rekvalifikaci a že se vlastně celé dny jen flákám. Tehdy jsem se rozhodla, že práce je jediné místo, kde se momentálně cítím dobře. Tak jsem si vzala přesčasy a občas jsem si domů přinesla překlady, jenže pak jsem se zavřela v pokoji nahoře, abych nemusela poslouchat Vojtkovy stížnosti.
Manžel mě vyčerpával. Už jsem ho měla dost. Chtěla jsem od něj konečně odejít, dělat něco jen pro sebe a být sama. Bez něj.Nepotřebovala jsem jeho peníze, které neustále tak pečlivě počítal, jako bych se ho chystala přinejmenším okrást, uznání nebo dokonce náklonnost. O to druhé jsem se zpočátku snažila usilovat, naivně jsem věřila, že se z našeho “rozumného” vztahu vyvine něco romantického. Jednou se stalo, že jsem měla volno, a tak jsem šla s Kaškou, kamarádkou ze školy, do cukrárny. Obě jsme si chtěly trochu osladit život, tak proč toho nevyužít? Když jsem jí řekla, kolik toho mám v nadcházejícím týdnu na práci, kamarádce se rozšířily oči. Spíš vůbec někdy? – zeptala se.
– Ty se doděláváš, Lucie,” řekla. – Mávla jsem rukou. – Mám k tomu své důvody. Kaśka se na mě podezřívavě podívala. – Neříkej mi, že něco chystáš! Široce jsem se ušklíbla. – Něco chystám – přiznala jsem. – Ale nic ti neřeknu. Všechno se dozvíte, až přijde čas. A konečně jsem mohl říct, že odjíždím! Přesně v den svých padesátých narozenin jsem se s úsměvem podíval na svazek klíčů od svého nového domu.
Chystala jsem se manželovi oznámit, hned jak se vrátí z práce, že odcházím. Ani jsem si nenamlouvala, že by si na mé narozeniny vzpomněl. Vlastně na ně tradičně zapomínal každý rok od té doby, co se Marlena odstěhovala. Na druhou stranu mě dcera vždycky vzala do naší oblíbené kavárny na skvělé latte macchiato a super dort. Dneska jsme tam byly taky a já jí všechno řekla a ona nevypadala překvapeně. Moc dobře věděla, že si s Wojtkem už dlouho nerozumíme a že se s ním necítím šťastná. Povzbuzovala mě, když jsem si vybírala úspory, i když stejně jako Kaśka netušila, na co přesně jsou.Mezitím jsem stihla posbírat všechny své věci a odnést je do bytu ve druhém patře zbrusu nového paneláku, který jsem si koupila před čtyřmi měsíci. Manžel se vrátil před osmou hodinou. Počkala jsem, až se posadí do křesla před televizi, a řekla jsem: “Wojtku, už je čas. Udiveně se na mě podíval:
– Ty odcházíš? Pokrčil jsem rameny – Před časem jsem si koupil byt. Kdybys po mně něco chtěl, dám ti adresu později. Život začíná po padesátce A já konečně žil sám. Úplně sama! Na místě, o kterém jsem léta snil.
Marlena si toto mé nové hnízdečko velmi oblíbila a při každé příležitosti se zastaví.Musím říct, že obzvlášť okouzlující je balkon – velká, prostorná lodžie, kde si můžeme vychutnat šálek kávy nebo čaje. Je to také Kaščin oblíbený koutek. V poslední době zjistila, že se tam konečně může zastavit a strávit se mnou nějaký čas, i když se jí nedaří odtrhnout mě od práce na delší dobu. Je mi Wojtka líto?
Ani trochu. A když si vzpomenu na jeho výraz, když poprvé stanul na prahu mého nového bytu, nemůžu si pomoct a musím se smát. A pak jsou tu otázky:”Kde jsi na to vzal peníze?” nebo “Jak jsi mohl něco takového připravovat za mými zády?”. Jako bychom spolu alespoň někdy mluvili, ale myslím, že je dobré mít někdy tajemství. Zvlášť proto, že teď můžu v klidu začít znovu, dělat to, co mě baví, a nemusím poslouchat věčné výčitky.
