“- Až Grazyna založí rodinu, budu jí k ruce, abych jí pomohl s výchovou dětí. A o mě bude postaráno v mém stáří… Není to skvělá dohoda? – Řekl jsem to svým přátelům, kteří však na mě skepticky zírali.
” Tolik se mluví o nočních můrách, o rozvodech, o lidech, kteří si navzájem vyrvou poslední lžičku a televizi rozpůlí. Naštěstí jsme se s Marianem dohodli. Rozhodli jsme se, že dům odkážeme dceři a byt, dvě místnosti s kuchyní, manželovi. Zasloužil se o něj, protože ho zdědil po babičce, přestože jsme ho společně zrekonstruovali a já do něj ještě jako dívka vložila spoustu peněz.
Vždycky se říkalo, že až se stanu Marianovou ženou, manžel mě zapíše do pozemkové knihy, ale to se nikdy nestalo. Sama jsem se o to nestarala, takže když jsme se rozhodli rozejít, věděla jsem, že se přes soud ničeho nedomůžu, protože byt byl notářsky zapsán jako jeho. Když se ho Marian vzdal ve prospěch (tehdy desetileté) Grazyny, považoval jsem to za dar osudu. Konečně jsem mohl být klidný ohledně budoucnosti dítěte i své vlastní. Nemyslela jsem si, že budu muset někdy opustit dům. Leda z vlastní vůle….
– Jak to? Dostanu dům! Budu tam bydlet se svým dítětem! – Vykřikla jsem a nechápala, jak to ta soudkyně může nechápat. A podepsala jsem dohodu. Přinutila mě se odstěhovat. Všechno bylo tak, jak jsem si vysnila, když byla moje dcera ještě malá a považovala mě za nejlepší kamarádku.Neuvědomovala si, že dům patří jí; koneckonců jsem to byla já, kdo platil všechny účty.Ale jakmile začala pubertální vzpoura, netrvalo dlouho a začala na mě křičet, že dům patří mně, a kdyby chtěla, tak mě “vykopne”. Byla jsem v šoku…
Jak je to možné? Vždyť ona ho dluží mně, a ne sobě! Copak nemá tolik slušnosti, aby ocenila, co jsem pro ni celý život dělal? Pořád jsem doufala, že je to jen takové životní období, že se dcera umoudří a všechno bude při starém. Budeme spolu žít až do… konce našich dnů! Tedy alespoň můj… – Až Grazyna založí rodinu, budu jí k ruce, abych jí pomohl s výchovou dětí. A o mě bude ve stáří postaráno…
Není to skvělá dohoda? – Řekl jsem to svým přátelům, kteří na mě však skepticky zírali. Nevím, jestli viděli, co se s Grazynou děje, nebo možná jen přemýšleli zdravým rozumem. Každopádně ani Tereza, ani Jola se potom ani trochu nedivily, že mi dcera, jakmile nastoupila na univerzitu, řekla, abych se… odstěhoval!
Nevěřil jsem vlastním uším. To mám jako odejít z domova? Tak kam mám jít! Slyšel jsem, že vůbec nemá zájem a že s ní nebudu bydlet, protože má jiné plány… – Z čeho budeš žít? A ze sebe!
Chtěl jsem vší silou apelovat na její rozum, ale ona měla všechno promyšlené: “Pronajmu pokoje!Za ubytovnu se platí docela dost a já budu mít dost na to, abych uživila sebe i dům. Koneckonců, dokud studuji, dostávám od otce alimenty! – Pořád se s ní můžu hádat. Zákony v naší zemi jsou totiž takové, že nemůžete vyhodit z domu někoho, kdo je tam přihlášený a bydlí tam; i když ten dům vlastníte. – Mám se jít s vlastní dcerou bít? – Já bych šel! – odpověděla. – Ať si ten hajzlík nemyslí, že má nárok na všechno! Vždyť tenhle dům jsou tvoje krvavé peníze!Vložili jste do něj spoustu peněz, a to i za posledních deset let, co spolu žijete. Domáhejte se svého u soudu! – pobídla mě a Jola jen přikývla, ale nějak jsem si nedokázala představit, že bych stála u soudu proti vlastní dceři.
Myslím, že bych to nedokázala ustát.Tak jsem to nechal být. Odstěhoval jsem se, pronajal si malou garsonku… A tak jsem v padesáti letech skončil s dvaceti metry čtverečními, které ani nejsou moje. Jak jinak jsem si kdysi představoval, jak budu v tomto věku žít! Nejdřív to měla být milující rodina, pak vnoučata a hlavně vlastní dům a udržovaná zahrada…
A teď se dívám přes plot a vidím, jak to všechno zarůstá plevelem a chátrá.Moje šestadvacetiletá dcera totiž nezvládá ani péči o dům, ani to, že si nájemníci dělají, co chtějí! Pořád doufám, že se vzpamatuje a požádá mě, abych s ní zase bydlela.Třeba pak nebude pozdě a dům i náš dobrý vztah se podaří zachránit. Koneckonců je to moje dcera, moje jediné dítě.
