Na podzim se Artem a Elena chtěli vzít. Krásný, nerozlučný pár. Byli stále spolu. Oddělovali se jen jednou za pár měsíců – on studoval ve městě na řidiče, ale i tak za svou láskou jezdil každý víkend. Do armády nenastoupil – nehodil se. Olenina teta, která už byla v důchodu, jí hned po škole sehnala práci sekretářky na prestižním místě. A zdálo se, že se jim daří i v osobním životě. Všichni tento báječný pár obdivovali.
Artem byl vysoký, široký, atleticky stavěný muž. Měl velké černé oči a vlasy barvy dehtu. Lena byla malá, štíhlá dívka s dlouhými řasami, modrýma očima, mramorovou pletí a světlými vlasy. Oba rodiče měli ze svazku radost: připravili pro dívku věno a nedaleký dům, aby se o budoucí novomanžele starali. Loni v srpnu přišla do vesnice žena, aby zvýšila kulturní úroveň.
Proto shromáždila mladé lidi, otevřela dramatický kroužek a rozhodla se inscenovat Romea a Julii. Do role Romea byl bezpochyby vybrán Artem a roli Julie dostala Alla. Aleně byla nabídnuta role komparzistky, ale odmítla ji kvůli své zaneprázdněnosti. Artem začal na zkouškách mizet a téměř se neviděli. Alla ho vždycky požádala o pomoc a on jí pomohl. Brzy mezi Artemem a Allou vznikl vztah. Hra měla u městského publika dobrý ohlas, a tak s ní cestovali po celém kraji. V listopadu se Artem a Alla vzali. Olena dala výpověď a odešla do města.
Tam jí pomáhal její strýc (otcův bratr). Na jaře se Oleně narodil syn Hryc. Získala práci a seznámila se se svým snoubencem se složitým německým příjmením. Thomas byl dobrosrdečný muž, který byl do Oleny bláznivě zamilovaný. Dnes jsou šťastnými prarodiči. Mají dvě vnoučata, která velmi rozmazlují. Snaše se to nelíbilo, chtěla je vychovávat ve vší drsnosti. Artem a Alla žili v hlavním městě. “Herečka” neměla v plánu zůstat ve vesnici a Olena to věděla. A tak uplynulo mnoho let. Olena už dlouho nebyla doma u své rodiny a její bratr se odstěhoval do nedalekého městečka.
Odjela ho navštívit, a než odešla, rozhodla se, že půjde na hrob svých rodičů. Olena uklidila hrob, položila na něj květiny pro každého z nich a posadila se na lavičku. Najednou se někdo dotkl jejího ramene… “Arteme, to je určitě on, ale jak?” Olena byla ohromená. “Ahoj, krásná Lino, ani trochu ses nezměnila,” řekl Artem něžně, jako by se rozešli teprve včera, i když uplynulo pětatřicet let.
“Zestárl jsem, ale táhne mě to do rodného města… Měli bychom rodičům postavit důstojné pomníky, ať žijí všichni ve věčné paměti…” řekl Ivan a pak pokračoval: “Víš, Olenko, zdá se, že žijeme ve městě a všechno je v pořádku, ale já mám pocit, že jsem všechno udělal špatně. Zdá se mi, že jsem celý život žil pro špatný účel… S tebou mě láska inspirovala, cítil jsem se jistý, mohl jsem všechno. S Allou to bylo jako bažina, táhlo mě to ke dnu… Ukázalo se, že láska je jiná,” usmál se.
“Mám dobrý plat, dobré postavení, ale pořád jsem pro ni kluk z vesnice. Nevyrovnám se jí. Mám pocit, že jsem svůj život prožil zbytečně: nepostavil jsem dům, nezasadil strom, neporodil syna…
Alla je neplodná… nemohla porodit,” řekl Artem s touhou a smutkem. “Počkej,” Olena vytáhla fotografii, “podívej, nepřipomíná ti to někoho? Artem oněměl, několik minut nedokázal nic říct. Byl to on na té fotce, ale v mladistvém oblečení a s jiným účesem. “Proč jsi mi to neřekl?” “Změnilo by to něco? Gríša je hrdý chlapec, ví, že jsi jeho pravý otec, nikdy jsem mu nelhal. Vezmi si tu fotku, je na ní jeho číslo.
Požádal mě, abych ti ji dala pro případ, že ho někdy potkám. Můžete si promluvit a seznámit se, to není problém. Musím jít, zítra odlétám. Přeji ti štěstí, a lásku, i když je jiná, si vybíráme… Artem si sedl na lavičku, oběma rukama se držel za hlavu a všechno si vyčítal.
