Nedávno došlo v mé rodině ke konfliktu. Je mi šedesát let. Stalo se, že mi nevyšel osobní život. Měla jsem dlouhodobý vztah s jedním mužem, který trval téměř patnáct let, ale pak jsme se rozešli, když jsme zjistili, že naše city ochladly.
Neměli jsme spolu žádné děti, protože on byl neplodný. Ale adoptovali jsme holčičku ze sirotčince. Jakmile jsme Sofii jednou spatřili, dívka nám přirostla k srdci. Okamžitě jsme si uvědomili, že je naše. Snažil jsem se dívce zajistit lepší dětství a všechny možnosti rozvoje. Osud mé sestry byl úplně jiný.
Tamara je o pět let mladší než já. Vdala se v osmnácti a s manželem má tři děti. Ke svým dětem se chová dost nezodpovědně, raději utrácí peníze za vlastní požitky, kupuje si drahé oblečení a chodí ven s kamarádkami. Na budoucnost svých dětí myslí jen málo. Ale z nějakého důvodu byla Tamara v naší rodině vždycky milována víc. Nedávno jsme slavili moje narozeniny. Šedesát let. Sešla se spousta přátel a příbuzných a já prostřel bohatý stůl. Během hostiny to Tamara přehnala s pitím a rozvázal se jí jazyk.
Přede všemi se hlasitě zeptala: “Kdy přepíšeš dům na mé děti? Byla jsem velmi překvapená. – “Vaše děti? Ale já mám dědičku.
A nečekaně ji podpořili Tamařini rodiče. Začali mi dokazovat, že Tamařiny děti jsou mi bližší a že bych neměl odcházet z domova bez dítěte. Mimochodem, mám třípokojový byt a našetřil jsem si na něj vlastní prací.
A obecně platí, že takové rozhovory jsou nejlepší, když jsem živ a zdráv. Pro jistotu jsem sepsal závěť, v níž jsem vše odkázal své dceři.
