Olena se podívala na zaneřáděné schody a cítila, jak se jí zatajil dech. Byly tam prázdné láhve, staré oblečení, úlomky obalů a spousta dalších odpadků. “Co se tu stalo?” zašeptala si zděšeně pod nosem. Mezitím se hlasy o patro níž ozývaly stále hlasitěji: “Určitě jsi to udělala ty! Včera jsi mi vyhrožovala po té hádce na parkovišti!” křičel mužský hlas. – “Zbláznila ses? Nikdy bych nic takového neudělal. Podívej se na svou chodbu, všude jsou odpadky!” odpověděla žena rozzlobeně. Olena se navzdory svému strachu rozhodla zasáhnout. Opatrně prošla mezi hromadami odpadků a přistoupila k sousedům: – Prosím, vyřešme ten problém v klidu.
Křičet na sebe není řešení,” řekla a snažila se je uklidnit. – “Olenko, viděla jsi, co se stalo?” zeptal se muž, z něhož se vyklubal její soused Igor. “Ne, jen jsem odešla z bytu. Ale takhle to dál nejde. Musíme zjistit, kdo to udělal, a vyřešit to,” odpověděla Olena. Po krátkém rozhovoru se obyvatelé rozhodli provést minivyšetřování. Ukázalo se, že jeden ze sousedů má na schodiště namířenou bezpečnostní kameru. Když se Olena a její sousedé podívali na záběry, uviděli mladou dívku s velkým pytlem odpadků, která zřejmě nenašla místo v odpadkové šachtě a rozhodla se vše prostě vysypat na schody. Právě se přistěhovala,” poznal ji jeden ze sousedů.
Sousedé se rozhodli dívku oslovit a promluvit si s ní. Ukázalo se, že Karinu její jednání samo o sobě překvapilo. Vysvětlila, že se vrátila domů pozdě po náročném dni, odpadkový žlab byl ucpaný a ona prostě nevěděla, co si s taškou počít. “Omlouvám se… Teď to uklidím,” řekla Karina se slzami v očích. Sousedé si uvědomili, že ji to upřímně mrzí, a rozhodli se jí pomoci. O několik hodin později bylo schodiště opět čisté. Tato událost naučila obyvatele domu větší soudržnosti a vzájemné toleranci a Karinu naučila přemýšlet, než něco udělá.