– Páni, jaké mají Petrovovi štěstí. Je vidět, že mají pozdní děti, a to hned trojčata. “Dovedu si představit, jaké emoce museli prožívat, když se o tomto daru osudu dozvěděli,” řekla Maya při pohledu na pětileté děti sousedů, které si s její dcerou hrály na hřišti.
Její tazatelka byla na rozdíl od Mayi, která v domě bydlí teprve několik měsíců, starousedlíkem a o všech obyvatelích věděla téměř vše. Z jejího pochmurného tónu Maya pochopila, že situace není tak jasná, jak si představovala. “Co se děje?” zeptala se.
“Jsou děti nechtěné? Sousedka mlčela. Maya pokračovala: “To se nedá říct. Myslím, že děti i rodiče jsou velmi šťastní.” – Ne rodiče, ale prarodiče. – Aha! Proč jim říkají tati a mami? – Protože své rodiče neviděli od narození. Je to smutný příběh.
Jsou to děti Petrovovy dcery Eleny. Ta byla se svým manželem tak šťastná. A on byl tak starostlivý, že z ní odfoukával prach. A když jsme zjistili, že budou mít dvě děti, ne jedno, Serhij začal pracovat dvakrát tak usilovně.” – Tři děti. – Dvě.
Ultrazvuk ukázal dvojčata. Nikdo neměl podezření na třetí, dokud se nenarodila. Sergej byl speditér. Ale těsně před návštěvou lékaře se snažil nejezdit na dálkové lety. A den před porodem měl hroznou nehodu. A byl pryč… Olena už byla v nemocnici a oni se rozhodli, že jí nic neřeknou.
Porody proběhly dobře, s překvapením, myslím ten třetí. Olena byla tak šťastná, že si pořád představovala, jak bude Serhij reagovat na třetí dítě. A když se dozvěděla pravdu, omdlela. Její rodiče o ni měli velký strach, aby se jí něco nestalo. – Ona také? – Ne. Olena prostě druhý den ráno z nemocnice utekla. Zavolala matce, že se nevrátí, že tři děti nezvládne a že je bez Sergeje nepotřebuje.
Už plánovala, že se stane šťastnou a založí novou rodinu. To se jí podařilo a nyní má dítě, i když od té doby své rodiče nenavštívila. “Je dobře, že děti mají tak skvělé prarodiče. Bůh jim žehnej!
