Vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem porodila a vychovala úžasného syna. Ale před třemi lety se v naší rodině stala strašná tragédie, a proto jsem začala pochybovat, zda jsem opravdu vychovala dobrého a laskavého člověka.
Moje snacha zemřela při porodu. Můj vnuk zůstal bez matky. Můj syn se se ztrátou své milované vyrovnává tak těžce, že nechce svého syna vidět. Rodiče mé ženy dítě také opustili.
Ale já jsem nemohl. Vzal jsem ho k sobě. Nevím, jestli mu dokážu nahradit rodiče. Ale snažím se ze všech sil. Můj syn se stal chladným i vůči mně. Nedokáže mi odpustit, že jsem mu vzala dítě. Při pohledu na synovo chování pochybuji, že ze svého vnuka dokážu vychovat dobrého, citlivého, laskavého a ušlechtilého člověka. Myslí si, že jsem ho zradila, když jsem mu dítě vzala. Možná má v něčem pravdu.
Možná jsem ho neměla brát pryč. Možná jsem jako matka měla svého syna podporovat bez ohledu na to, co udělal. Ale když se na to nevinné stvoření podívám, uvědomím si, že jsem nemohla jednat jinak. Ale jak mohu tento zázrak darovat sirotčinci? Co ho tam čeká? Kdo z něj vyroste? Jak se bude vyvíjet jeho život? Tyto otázky mě trápí.
Bylo to, jako bych stál před volbou: buď můj syn, nebo mé svědomí. A já si vybral to druhé. Nevím, zda Bůh mou volbu přijme, nebo ji odsoudí. Je pro mě těžké starat se o vnuka. Už nejsem tak mladá, jako když jsem vychovávala svého syna.
Přátelé mi nabízejí pomoc, když ji potřebuji. Ale já se snažím dělat všechno sám. Můj vnuk je klidný a poslušný chlapec. Alespoň v tomhle jsem měla štěstí. Doufám, že mi vše vyjde. A že bude v pořádku.
