Život taxikáře v obrovském městě, jako je New York, je plný dobrodružství. Metropole, která nikdy nespí, je plná lidských příběhů a dramat, kterým musí řidiči často přihlížet. Jeden z taxikářů nám vyprávěl tento příběh.
Nechtěl uvést své jméno, ale nemohl nám nevyprávět o události, která doslova změnila jeho život: “Přijel jsem na udanou adresu. Zatroubil jsem jako obvykle, ale z domu nikdo nevycházel.
Zatroubil jsem znovu. Nikdo se neozval. Začal jsem být nervózní. Byl to poslední hovor toho dne a já se chystal odejít. Ale zůstal jsem. Zazvonil jsem u dveří a uslyšel slabý hlas staré ženy: “Za pár minut se dveře otevřely a já uviděla stařenku. Bylo jí nejméně devadesát let a v ruce držela malý kufřík. Mohl jsem nahlédnout dovnitř a velmi mě překvapilo, že všechno bylo přikryté prostěradly, stěny byly holé.
Zdálo se, že tam už dlouho nikdo nebydlel. V rohu u dveří ležela krabice se starými fotografiemi. “Mladý muži, mohl byste odnést kufr do auta, prosím?” zeptala se stará paní. Vzal jsem kufr a odnesl ho do auta. Pak jsem se vrátil, abych pomohl staré paní dojít k autu. Poděkovala mi za pomoc. “Není zač,” řekl jsem, “snažím se ke svým klientům chovat stejně jako ke své matce.
“To je moc hezké,” řekla.Žena nastoupila do auta, dala mi adresu a požádala mě, abych projel centrem města. “Tohle je nejkratší cesta. Budeme muset udělat velkou zatáčku,” upozornil jsem ji. “To je v pořádku,” řekla, “jedu do hospice.” Cítil jsem se trochu nesvůj. “Do hospice? “Je to místo, kam lidé přicházejí zemřít.”
“Já nikoho nemám,” řekla žena tiše, “a doktor říká, že mi nezbývá moc času. “Tak jsem vypnul taxametr a zeptal se jí: ‘Kam chcete jet? “Kam chceš jet?” Další dvě hodiny jsem ji vozil po městě a ona mi ukazovala hotel, kde pracovala. Navštívili jsme mnoho míst. Ukázala mi dům, kde s manželem po svatbě bydleli, a taneční studio, kam chodila jako dítě.
Někdy mě požádala, abych jel velmi pomalu a tiše se díval z okénka jako zvědavé dítě. Jezdili jsme v noci po městě, dokud žena neřekla: “Jsem unavená. Můžeme jít na místo určení.” Oba jsme mlčeli, když jsem jel na adresu. Hospic byl menší, než jsem si představoval. Když jsem přijel, vyšly nám vstříc sestry.
Posadily ženu na invalidní vozík a vzaly jí kufr. “Kolik vám dlužím?” zeptala se a otevřela peněženku. “Vůbec nic,” odpověděl jsem. “Ale musíš si vydělat peníze,” byla překvapená.
“To je v pořádku, jsou tu i další cestující,” odpověděl jsem s úsměvem. Aniž bych si dal čas na rozmyšlenou, pevně jsem ji objal a cítil, jak mi objetí oplácí. “Udělal jsi jedné staré ženě radost na její poslední cestě,” řekla se slzami v očích. Podal jsem jí ruku, rozloučil se a odešel.
Moje nová směna už začala, ale já jsem dál bezcílně jezdil po městě.Co by se stalo, kdyby na zavolání přišel někdo jiný? Co by se stalo, kdybych prostě odjel, aniž bych čekal? Když si na tu noc vzpomenu, myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších lekcí mého života. V bláznivém spěchu si všímáme jen těch největších okamžiků.
Vždycky chceme víc, rychleji, dál. Ale myslím, že chvíle ticha, maličkosti, jsou velmi důležitou součástí života. Musíme se naučit si je užívat. Musíme se naučit být trpěliví a počkat, než začneme dělat rozruch. Možná se pak naučíme vidět, co je skutečně důležité.”
