Dima stál na autobusové zastávce a svěží vánek mu pohrával s vlasy. Hleděl na silnici a čekal na autobus, když náhle jeho pozornost upoutala dívka, která se objevila vedle něj. Oči měla červené od slz a vypadala úplně ztraceně. “Děvče, co se děje? Je ti špatně?” Dima ji nemohl minout a přistoupil k ní. Podívala se na něj a v očích se jí leskly slzy. “Já… přišla jsem sem z vesnice a ztratila jsem se. Nevím, jak se dostat zpátky na nádraží,” hlas se jí třásl. Dima okamžitě pocítil, že jí chce pomoci. “Neboj, ukážu ti to,
– řekl sebevědomě. Došli pěšky na nádraží. Dima zjistil, že se jmenuje Elena. Poprvé v životě přijela do města, aby si našla práci. Rozhovor plynul snadno a Dima cítil, jak mu každou minutou rychleji buší srdce. Fascinovala ho její upřímnost a prostota. Když došli na nádraží, Dima pomohl Jeleně najít správný autobus a dokonce jí koupil jízdenku. “Moc ti děkuju, Dimo,” řekla Jelena a oči jí jiskřily vděčností. “Není zač,” řekl. “Tady máš moje číslo, kdybys něco potřebovala, zavolej mi. Jelena odešla, ale druhý den Dimovi zavolala. Vrátila se do města na pracovní pohovor a Dima s ní strávil celé dopoledne,
ukázat město a pomoci překonat vzrušení před důležitou událostí. Smáli se, žertovali a užívali si vzájemné společnosti. Tak začal jejich zvláštní příběh. Každým společně stráveným dnem jejich city sílily. Dima si nikdy nemyslel, že náhodné setkání na autobusové zastávce může vést k něčemu tak výjimečnému. Pokaždé, když si na ten den vzpomněl, Dima se usmál. Byl to začátek něčeho nového a krásného, co obrátilo jeho život naruby a naplnilo ho novými barvami a emocemi.