Po návratu domů snědla Kateřina Dmitrijevna výborný boršč, který uvařila její snacha. Teprve po dojedení večeře si žena všimla, že byt je dokonale uklizený. Katerina Dmitrijevna se okamžitě vrhla do mezipatra: žádné šálky ze servisu, které jí dala matka, žádné černobílé rodinné fotografie, žádné skleničky, žádné staré křišťálové flétny. Panebože, to byl celý její život… Katerina strávila víkend na dače. Sbírala a zavařovala okurky, přesně takové, jaké měla ráda její dcera a zeť. Bydlí v hlavním městě a tam se takové okurky nedají koupit za žádné peníze.
Druhý den nasbírala maliny, třešně, zbytek jahod – to všechno dala do nádob: rozhodla se, že je zamrazí pro vnučku Alenku. Dokonce zavolala dceři a řekla jí, aby nic nekupovala, aby neplýtvala penězi, aby si všechno nechala udělat doma. A pak zjistila, že se ztratily! A doma nikdo není: její syn a jeho žena jsou v práci. Není se koho zeptat, co se stalo. Za chvíli Kateřina jako za mlada seběhla ze schodů. Nejdřív běžela k odpadkovému koši, a tam – a šaty, ještě dětské šaty, ručníky – vůbec, hromada věcí, které jí byly tak drahé. Jak by mohla? Proč se nezeptala:
Byla jedinou majitelkou bytu a její syn si teprve před rokem přivedl snachu. “Její dcera by něco takového nikdy neudělala,” pomyslela si žena a hned se zarazila. A skutečně by to neudělala. A kdy byla naposledy u své matky? Před půl rokem? Vždyť jí jen volá, a to ne každý den. Vždyť ji tyhle věci vůbec nezajímají! Kateřina naházela všechny věci zpátky do šuplíků a prostě šla domů s prázdnýma rukama.
A v hlavě jí hořela jediná myšlenka: třešně, které nasbírala na dače, zmrazila dceři a vnučce na zimu a snacha nedostala nic. Večer se syn s manželkou vrátili domů. Kateřina nedala na sobě nic znát: šťastně se setkala s příbuznými a začala je pohostit dárky, které přinesla z dači. Od nynějška však měla snachu ráda, jako by byla její vlastní dcera.
