Někdy mi život připadá jako vlak, který jede podle svého jízdního řádu a je zcela lhostejný k těm, kdo vystupují, i k těm, kdo nastupují.
Jeho pohyb je tak nerušený, že cestující už dávno přijali řád věcí. A i kdyby ne, stejně s tím nic nenadělají.
Nikdy nevíte, kdy přijde řada na vás, abyste upadli v zapomnění. Chci tento příběh vyprávět, protože se na něj brzy zapomene, život půjde dál jako obvykle a jen vaši blízcí budou neustále vzpomínat a truchlit. V naší skupině pro přípravu na zkoušky z chemie byla jedna dívka.
Nebyly jsme si blízké, ale Saša byla velmi usměvavá a pozitivní a byla radost si s ní povídat. Byla jsem ve druhém ročníku studia, když naším městem otřásla hrozná zpráva. Srážka kamionu s autobusem si vyžádala mnoho lidských životů. Většina obětí byli studenti a Saša byla jednou z nich.
Bylo těžké uvěřit, že jí bylo teprve dvacet let. Byla jediným dítětem svých rodičů, takže to byla nenapravitelná ztráta.
Po smrti vyplaval na povrch i příběh, který byl předtím pečlivě utajován. Ukázalo se, že Saša měla dceru, kterou porodila v šestnácti letech a která byla vychovávána v sirotčinci.
Její rodiče trvali na tom, aby porodila tajně a dítěte se vzdala, aby výchova dítěte nenarušovala její studium. Po nehodě Vasilisa Igorevna svého jednání litovala a vnučku si vzala zpět do rodiny.