Po ukončení pobytu jsem pracoval jak ve státě, tak na soukromé klinice. A jednou mi přinesl dívku se silným poražení rukou.
Podívala jsem se na ni, vyfotila se, nic vážného nebylo nalezeno. Ale moje pozornost byla přitahována nějakou vadou dívčina štětce.
Ukázalo se, že má vrozenou patologii: Prsty jsou sotva pohyblivé, kartáč se prakticky neohýbá. Rodiče dívky si stěžovali, že si operaci nemohou dovolit a chirurgové řekli, že možnost opravit závadu není příliš velká. Pro mě se tento případ ukázal být velmi zajímavý, už jsem si představoval, jaký druh manipulace by měla být provedena, aby pomohla dívce.
Několik dní po prohlídce jsem požádala rodiče dívky, aby ji přivezli na soukromou kliniku na operaci a ujistila je, že udělám vše zcela zdarma.
Za fyzioterapii pak stačí zaplatit, ale to není problém, souhlasil jsem se známým specialistou. Rodiče pochybovali o úspěchu operace, protože již dlouho byli ujištěni, že je nemožné pomoci dítěti, a tak se mě ptali: Jaké jsou záruky, že se naše dcera nezhorší? — Víte, pianistka například nebude, ale bude moci používat ruku s dostatečnou důvěrou, pokud se po operaci zapojí do terapie.
Může držet pero, takže s dopisem nebudou žádné problémy. Ale pak dívka sama zasáhla do rozhovoru: “Strýčku doktore, můžu kreslit?” Sním tolik, že se naučím krásně kreslit!s úsměvem jsem ji ujistil, že to bude možné pro ni.
Byl čas na operaci, byl úspěšný a po mých rodičích pravidelně vedli mého malého pacienta k fyzioterapii. Když o rok později přišli ke mně na plánovanou prohlídku, dívka, všichni zářící, mi podala obrázek. Na listu byla namalována květina s barevnými okvětními lístky a dole nápis: “Děkuji, doktore!”, odvozený z tvrdého rukopisu dítěte. A víte, nikdy jsem v životě nedostal dražší dárky…
