Na nádraží jsme naskočili do vagonu téměř před odjezdem vlaku. V našem kupé naproti mně seděla babička. Skromně se dívala z okna s rukama složenýma v klíně. Nevinné stvoření – jinak se nedá popsat. Pod sedadlem měla úhledně položených několik malých kabelek, které nikomu nepřekážely. Jakmile se vlak rozjel, přišel průvodčí zkontrolovat jízdenky. Babička ukázala svůj lístek,
najednou požádala ženu, aby jí pomohla ustlat, protože jí to šlo ztěžka, už se jí třásly ruce. Myslela jsem si, že je to nevinná prosba. Ale pak začal opravdový cirkus! Jako by si proti průvodčí něco našla, vyplavala na povrch nějaká skrytá zášť. “Jsem snad váš sluha? Mám vás krmit lžičkou? Třesou se vám ruce – zůstaňte doma, ne ve vlaku!” “Cože?” zeptal jsem se. Babička se jen tiše snažila argumentovat, že podle pravidel mají průvodčí pomáhat cestujícím, kteří sami něco nezvládnou. Žena však nebyla spokojená: “Hned vás pustím, když se rozhodnete udělat si tady řidičák. Víte, jaký mám plat? Já nemusím.
Nic od tebe nechci.” Tiše jsem zapnula diktafon v telefonu a postavila se za babičku. Cestující vedle mě se také nehrbili. Rychle jsme ženu posadili zpátky na sedadlo, já pomohl babičce ustlat a zavolal na linku důvěry. Situace se vyřešila velmi rychle: svědků bylo dost a rozhovor byl nahrán. Jak jsem se později dozvěděl, průvodčí byl s ostudou propuštěn. A to právem! Zaplatila za své vyzývavé chování!
