Jako každá dobrá matka jsem chtěla, aby moje vlastní dcera byla šťastná a měla dobré manželství a samozřejmě upřímnou lásku, protože ta je nezbytná. Mně samotné se osobní život vůbec nevydařil – s otcem své dcery jsem se rozvedla, když jí bylo pouhých pět let. Pak jsem se znovu vdala, narodili se mi dva synové – dvojčata, ale život s druhým manželem také moc nevyšel, buď se s ním rozejdeme, nebo se k sobě vrátíme, až si to srovná v hlavě. Jsem z něj strašně unavená. A všichni žijeme ve dvoupokojovém bytě, ve stísněných podmínkách, s velmi malým prostorem. Z mé dcery vyrostla opravdová krasavice, věděla jsem, že si najde prince. To není moc dobré rčení: “Nenarodit se krásná, narodit se šťastná”; dívka potřebuje především dobře vypadat, a pak bude šťastná, ať už si o tom myslíte cokoli, ale je to pravda. O mou Julii se začal starat jeden kluk:
Je pohledný a pochází z bohaté rodiny. Jeho otec je vědec, který dříve učil na prestižní univerzitě a nyní je podnikatelem. Rodina jeho zetě má dům na venkově, nádherný: vysoký, světlý, s upravenou zahradou, altánem, houpačkou a bazénem. Je tam dokonce i lázeň, přestože v domě je vířivá vana, sprcha a dva záchody. V takovém domě jsem ještě nikdy nebyla a moji přátelé a příbuzní nic podobného nemají, takže jsem se neměla kde podívat. Dohazovačka nebyla moc nadšená, že si její syn vybral mou dceru: říkala, že Julie nemá žádné vyšší vzdělání, že se vyučila jen kuchařkou, že její rodina není tak bohatá jako jejich a vůbec, že se jim naše rodina nevyrovná. Jak řekla svému synovi: “Ano, tvoje snoubenka je krásná, ale co z toho? To je to jediné? “. Mimochodem, moje dcera je velmi dobrý člověk – je milá a skromná. To je pro ženu také důležité, i když to není na první pohled vidět, ale je to velmi cítit. Každopádně můj zeť trval na svatbě, snoubenci zažádali na matrice a měli jsme svatbu. Z mé strany jsem snoubencům dal jen 3000 hřiven, víc jsem neměl, ale tchánovci investovali do restaurace a druhý den oslav se konal u nich doma.
Tehdy, druhý den svatby, jsem uviděla tento dům: v prvním patře je obrovská kuchyně, koupelna, chodba, šatna a široký obývací pokoj, který sousedí s ložnicí mých rodičů. Ve druhém patře je hala, koupelna a dva velké samostatné pokoje: pro mého zetě a jeho mladšího bratra. A venku je široká terasa. Byla jsem si jistá, že zeťův pokoj bude pro mladší. Ale velmi jsem se mýlila, nikoho to ani nenapadlo: vše se vyjasnilo třetí den svatby, v neděli, kdy se sešel úzký okruh příbuzných ženicha a nevěsty. Ukázalo se, že pro novomanžele tu není místo, nejsou vítáni a nikdo ani nechtěl pomýšlet na to, že by tu bydleli. Otec se rozhodl přeměnit pokoj svého ženatého syna na svou pracovnu! Dovedete si představit, že byste kvůli kanceláři vyhodili děti? Něco takového by mě nikdy ani nenapadlo. Když jsem si všechno vyslechl, řekl jsem: “Kde teď budou bydlet naše děti? Jsem tak smutná, protože je nemám kam vzít: do dvoupokojového bytu s dvojčaty.” A tak jsem se na ně podívala. O manželovi jsem se ani nezmínila, na svatbě nebyl – už týden je mimo domov a já nevím, jestli se k němu vrátím, nebo ne. Ale stejně – dvoupokojový byt je pro dvě rodiny příliš malý a v domě dohazovače je místa dost. Ale můj dohazovač to jednou řekl vážně a rozhodně: “V osmnácti letech jsem odešla od rodičů a začala žít svůj vlastní život, studovala jsem, pracovala, všeho jsem dosáhla sama, nikdy jsem se na nikoho nespoléhala.
A můj syn – pokud se ožení, tak ať překoná všechny těžkosti sám, ať začne budovat rodinný život od nuly. A toho druhého nechám na svobodě, až se ožení! Je třeba, aby si děti samy vydělávaly na chleba.” A dohazovačka něco řekla svému muži, že je to správné, že není možné mít v domě dvě hospodyně, protože to není dobré. Takhle dopadají bohatí lidé. Tak ušetřili metráky v domě, to je všechno. Ale to je jejich vlastní dítě. Podívám se na novomanžele – oba mlčí a dívají se dolů. Říkám dohazovačům: “Nestyďte se za sebe, nejste chudí, žijete dobře, v blahobytu. Děti teď nemají nic, ať se postaví na nohy, ať u vás chvíli bydlí, ať si pořídí aspoň vlastní bydlení na úvěr, ať jdou, ať jim všichni společně pomůžeme!” A tak je to. Dcera se na mě podívá a řekne: “Drž hubu! Ale já jsem nechtěla mlčet a začala hádka. Dohazovačka se naštvala, odešla z terasy do svého pokoje a dohazovač pořád říkal něco o samostatnosti a dospělých. Výsledkem bylo, že mi dcera zavolala taxíka a já odešel.
Jak se dalo očekávat, během týdne si mladí lidé sbalili věci a našli si byt, který si pronajali za vlastní peníze. Tchánovci, kteří jsou bohatí, jim nijak nepomáhají: zeť pracuje a Julie teď také pracuje v kantýně, platí účty, nájem a chtějí si vzít půjčku na auto. Je to pro ně těžké a já mladým lidem nemůžu vůbec pomoci. Nikdy jsem takové bohaté lidi neměla ráda, vůbec nemám chuť s nimi komunikovat. Takhle jsem si život své dcery nepředstavovala. Můj zeť je hodný, to ano, ale teď žije v chudobě a dcera je s ním. Jak mohou být lidé tak chamtiví, když mají tolik peněz? Jak je to možné? Co mohu udělat, abych změnila život své dcery a zetě k lepšímu?
