První sobota po odchodu Karpovových do důchodu byla plná obav a nervů. Večer Zoja Artemivna zadělává těsto, Slávek není žádný mlsoun, ale buchty se švestkovou marmeládou, kůrou a ořechy miluje, od toho ho neodtrhnete. Vstávají brzy, aby všechno stihli, dokonce bez reptání, kdo je rušil ze spánku – kdo chrápal, kdo chodil celou noc na záchod -, rychle se nasnídají, zkontrolují se, vezmou si prášky a pustí se do práce. Zoja Artemovna jde k plotně, German Petrovič balí tašku, balí knihu do celofánu, nezdá se, že by pršelo, ale děje se cokoli, a roztáčí kola červeného auta, které koupil a které Číňané sotva mají.
V deset hodin vystoupí. Je to dlouhá cesta, dva přesuny. Cestou si Zoja Artemovna myslí: mám prázdnou hlavu, zapomněla jsem dát kůru do náplně, a rozčiluje se. German Petrovič přemýšlí, jestli mu neupadnou kola. A každý zvlášť si myslí totéž. Před mrtvicí German Petrovič vydělával slušné peníze, takových automechaniků, jako byl on, bylo v celém městě jen pár, a když mu bylo dvacet, koupili dceři byt, takže se nemusela tísnit u rodičů, musela si žít po svém.
Dlouho se nedařilo, ani jsme v to nedoufali, ale ve dvaatřiceti se dcera konečně vdala, narodila se Slávka – štěstí prarodičů. Zeť se ukázal jako hloupý a ambiciózní, prodával cigarety, vysavače a léky na všechny nemoci. Všude prohrál, ale pokaždé se vrhl do nového projektu, na kterém určitě zbohatne. Investoval do nových projektů, nejprve do žiguli, pak do dači. Před rokem zeťovi svitlo. Jeho tchán má byt v klidném centru, s třiačtyřiceti stropy, dvanáctimetrovou kuchyní a prostorem, který by stačil na pořádání tanečních zábav na chodbě; kdyby ho vyměnil za menší na okraji, doplatek plus půjčka by stačily na otevření obchodu s potravinami na trhu.
Zeť si už vyhlédl možnost výměny, byt u železnice, který je sice malý, ale vejde se do něj dost starších lidí. Dcera vzlykala, jak by mě jinak opustil. Heřman Petrovič byl jako postřelený – ne já a Slávek, ale já… Obvykle byl vstřícný, jen aby byl klid, ale tady byl tvrdohlavý, věděl, že byt půjde na stejné místo jako všechno ostatní, co Slávkovi zůstane.
Opět díky sousedovi, který mě spojil s odborným právníkem, jsme sepsali dokumenty tak, aby se k nim nedostal žádný komár, aby v nich nebyly žádné kličky, aby je nedostal ani zeť, ani dcera, jen vnučka. Zeť se urazil, dcera se urazila a zdvořilost a náklonnost odvál vítr. Slávka už je viděla z okna, mávla rukou a vyskočila. Počkali na lavičce u vchodu a asi po deseti minutách ho dcera vyvedla ven, vzala mu tašky a řekla, aby byl do čtyř hodin doma.
Došli jsme do parku, prošli se na všech houpačkách a kolotočích, na těch, na které smějí děti bez dospělých, snědli zmrzlinu, zastříleli si na střelnici, Zoja Artemivna byla jako ostrostřelec, Sláva na tom byla hůř a German Petrovič byl celý nesvůj, třásly se mu ruce Doma se Slávik začal dožadovat vstupu, ukazoval nám své výkresy, víte, jak ho paní učitelka chválila, takhle nechválili ani Veroniku, a Veronika je vždycky chválená, pojď, dědo, pojď, půjdeme na pět minut, dědo! Šli jsme nahoru.
Dcera ji otevřela a tvářila se kamenně. Slavko má schopnost, a možná i talent, na sedmileté dítě takhle kreslit – nevěřili byste, po kom to namaloval, v jeho rodině žádní umělci nebyli. Můj zeť nevyšel ven, aby mě pozdravil. Když jsme odcházeli, slyšeli jsme, jak v obýváku hlasitě říká dceři, kdy už sem přestanou chodit, jako by to byl med! Je nejvyšší čas umřít, a oni chodí na návštěvy, na návštěvy… Dcera mlčela. Slávka to slyšela také, skrčila se a zírala na podlahu.
Trvalo jim dlouho, než se dostali domů, a měli špatnou cestu. Při druhém převozu se Hermanu Petrovičovi udělalo špatně, měl štěstí, že lidé byli soucitní, posadili ho na lavičku, přinesli mu vodu, dokonce chtěli zavolat sanitku, ale odmítli: co nemocnice, na ošetření bylo pozdě. Mladý pár oblečený jako dvě strašidla zastavil taxík; Herman Petrovič nevěděl, kolik dnes stojí taxík, předpokládal, že to není levné, ale to nevadí, sedne si a oni pomalu odjedou.
Taxikář stál nad mou duší. Zoja Artemovna mu řekla: “Děkuji, neděkuji, ty, můj milý, jeď dál, my se o to postaráme. Taxikář řekl: “Tihle mladí lidé mi zaplatili, tak nejsou tví? Odvezl mě ke vchodu, pomohl mi dostat se do bytu, byl to dobrý člověk. Zoja Artemivna se rozplakala, vzala si Valocordina a usnula. German Petrovič se dívá na televizi. Zazvoní telefon. Slávka říká tiše, aby to rodiče neslyšeli: “Dědo, neumírej, jo? A ať neumře ani babička. “Dědo, řekni mi upřímně, že neumřeš! “Veronika mě naučila zaklínadlo, dědečku, zopakuj ho: mezi mořem a mlhou, mezi žalem a klamem, nikdy nebudu lhát, nikdy neumřu! Dědečku, zopakuj to! Herman Petrovič opakuje: Mezi mořem a mlhou… No, tak to můžeš žít. Myslíš, že žena může navázat vztah se svými starými rodiči?
