Pracuji již 5 let ve velké finanční společnosti. Společnost zaměstnává asi 200 lidí a náš ředitel je velmi tvrdý člověk. Společnost má celý seznam pravidel a předpisů.
Pokud je nedej bože porušíte, čeká vás výpadek mozku. Do šéfovy kanceláře už nechodíme, snažíme se mu nepadnout do oka. Kdybych měla možnost, změnila bych práci, ale není snadné najít jinou.
A pak si jednoho dne šéf zavolal naši zaměstnankyni Světlanu (matku samoživitelku), aby za ním přišla. Po půlhodinovém rozhovoru vyšla s pláčem a doslova se třásla. Když ji kolegové uklidnili, řekla jim, co se děje. Před rokem měla Sveta neštěstí, její syn (7 let) onemocněl a byla mu diagnostikována rakovina. Rok ho léčila na nejlepší klinice v zemi. Léčba nezabírala, a tak musela odjet do Německa a potřebovala peníze. Potřebovala 2 miliony hřiven a začala hledat kupce na svůj byt.
A pak si ji zavolal její šéf a dal jí šek na léčbu v Německu a časově neomezenou dovolenou. Šéf, kterého jsme všichni považovali za necitlivého, jí dal dva miliony.
Z vlastní kapsy. No, chápu, že se to děje pouze v případě, že se jedná o odborníka na vysoké úrovni.
Ale tady je obyčejný zaměstnanec tak užitečný. Pak jsme si ho začali vážit. Možná tomu nebudete věřit, máte na to právo, ale stalo se to přesně takhle, šéf si od Sveta nevzal žádné účtenky ani žádné papíry. Světlana a její syn už jsou v Německu. Celý tým na ni čeká. Přejeme jejímu synovi, aby se mu dařilo.
