V sobotu oslavila moje nejlepší kamarádka 30. narozeniny. Hodně jsme se najedly, takže jsem nešla domů a strávila noc u ní. V neděli ráno jsem jela domů a sotva jsem byla schopná otevřít oči. A doma – olejomalba: manželova sestra Zoja seděla v kuchyni, hořce vzlykala a můj muž kolem ní pobíhal a nevěděl, co má dělat. “Ahoj, co to máš s tím ranním smrkáním?” zeptala jsem se. Manžel na mě křikl: “Vidíš, ten člověk je nemocný! A ty tady máš ty svoje vtipy!
Uvědomila jsem si, že jsem na téhle “oslavě života” zbytečná, a hrdě jsem se vydala do sprchy, přičemž jsem si z lednice vzala láhev minerálky, pečlivě tam umístěnou v předvečer našeho ženského sabatu. Ze sprchy jsem vyšla jako úplně jiný člověk. Přinejmenším jsem chtěla žít o něco víc. V kuchyni se nic nezměnilo – stále stejná vzlykající Zoja a kolem ní pobíhající manžel. “Vidíš, je jí jedno, co se mi stalo!” Zoja vyjekla. “Chodí kolem, jako bych nic nebyla!”
“Opravdu, miláčku. Mohla ses mě ze slušnosti zeptat, co se stalo!” manžel se na mě podíval vyčítavě. “Povídej, Zojo,” povzdechla jsem si. Moje tělo potřebovalo spánek a vodu. Statečně jsem však naslouchala Zojině řeči smíšené se vzlyky a nářky. “Nechci vnoučata, říká.
Jdi, říká, zbav se toho. Co na tom, že nemám práci ani manžela? Hlavní je dítě, nový život! Aspoň něco po sobě nechat! A ona mě vyhodila. Říká, že mě neporodila proto, abych mohla mít dítě s kýmkoli. Co mám teď dělat, jak mám žít? Kde mám žít? Z čeho žít?” vzlykala Zoja a rozmazávala si po tvářích slzy. Můžeš žít tady, dáme ti pokoj, nenecháme tvou neteř hladovou ani žíznivou. Budeš studovat na mateřské dovolené, pak se vrátíš do práce, dítě pošleš do školky.
My ti pomůžeme! Hlavně neplačte! Nesmíš být nervózní!” uklidňovala jsem Zoju. “Půjdu se ještě trochu vyspat.” “Děkuju!” podívala se na mě manželova sestra. Jsi opravdová kamarádka!” Zoja mě začala objímat. V neděli jsem nevstala z postele – barevné sladké koktejly po ránu byly dost zákeřné – hlava mě bolela jako čert. V pondělí odešel můj muž brzy ráno do práce. Šla jsem se osprchovat. Vešla jsem do koupelny, nastavila vodu a vzpomněla si, že jsem si zapomněla ručník. Vyšla jsem ven a slyšela, jak Zoja mluví do telefonu: “Ano, mami.
Věřila jsem jí. Měla jsi mě slyšet brečet! Můj bratr se okamžitě zachoval slušně. A ten se choval slušně. Za měsíc nebo dva mám pocit, že o dítě přijdu – pak už mě nevyhodí. Zoika se zasmála: “Neboj se, mami. Za chvíli se rozvedou. Najdeme mu normální ženu.
Jak tedy může mít právo na byt? Nerozesmívejte mě! Brácha se podívá na mou ztrátu, ty se do toho vložíš – začneš si rvát vlasy a fňukat, že chceš vnoučata, a on tu nechá dudlík. Říkám ti, že to udělá! Vrátila jsem se do koupelny a začala přemýšlet – co mám dělat? Jak ji přimět, aby se očistila? A to jsem se jí snažila pomoct! Je to opravdu možné? Nejbolestivější je, že s manželem nemůžeme mít děti, už jsme rezignovali, takže jsme se těšili na synovce.
V práci se se svým neštěstím svěřila kolegyním. Ti byli rozhořčeni: “Zbavte se jí! Nemusíte si nic vymýšlet! Pokud je tvůj manžel normální, uvěří ti. Pokud ne, proč by takového muže chtěl? Vždyť je to logické. Tak jsem to udělala. Večer, když jsem se vrátila domů z práce, jsem svolala celou domácnost – manžela a jeho sestru – a přímo jim řekla o ranním rozhovoru. A můj manžel, můj chytrý muž, vytáhl test a řekl sestře: “Jen do toho. Znám tebe i tvou matku! Byla jsem skoro v šoku, upřímně řečeno, nečekala jsem, že to udělá. Test byl negativní.
Zoika byla se všemi poctami vyvedena z našeho domu. Ale “legenda o dítěti” stále platí: dvě hodiny po jejím odchodu nám zavolala manželova teta a vynadala nám, že jsme chudinku v naději vyhodili. To je ono: to, že ji údajně vyhodila její vlastní matka, je normální, ale to, že jsem bezcitná já, je zločin. A neexistuje žádná omluva pro mě a Artema, tak a tak, abychom se ospravedlnili. A ani žádnou nepotřebujeme.
