Petra vychovávali babička a dědeček, protože jeho matka Olga ho porodila velmi brzy, v šestnácti letech. Petrův otec ve stejném věku, když zjistil, že jeho přítelkyně čeká dítě, někam odjel a od té doby se s ním nestýká.
Olga si uvědomila, že by jí dítě vadilo, a tak ho přenechala rodičům se slovy: -Tady máš vnouče, dělej si s ním, co chceš.
Do školy se už nevrátila a vyučila se kadeřnicí. Seznámila se se Stanislavem a odjela s ním do města, odkud pocházel, bylo jí tehdy devatenáct, pak se v jejím životě vystřídalo několik dalších mužů a nakonec se vdala. Na syna si nevzpomněla, rodiče nenavštěvovala. Petrův dědeček pracoval a babička vychovávala vnuka, který vyrostl v zodpovědného mladého muže a považoval je za své rodiče.
Styděli se za svou dceru, že dítě opustila, vyčítali si, že vychovali takového člověka, a nešetřili pro Petra ani silami, ani penězi a on jim byl vděčný. Petr prarodičům vždy pomáhal a soucítil s jejich věkem. Dědeček ho bral na ryby, což byla jejich oblíbená zábava. Piotr se ve škole dobře učil a byl pilným žákem, za což jeho třídní učitelka babičku opakovaně chválila na rodičovských schůzkách. Chlapec dokončil školu a poté i univerzitu a pracoval ve stavební firmě. Oženil se se skromnou dívkou Amelií a narodil se jim malý Antoś.
Petr měl svou rodinu velmi rád a vážil si jí, a tak dědeček s babičkou naplánovali výročí, padesát let společného života. Na oslavu se sešli hosté a přišla i dcera Olga se svým třetím manželem a dcerami. Dědeček dceři zazlíval, že opustila syna, chladně se na ni podíval a odvrátil se. Babiččino srdce však roztálo, a tak vnučky a dceru objala.
Když Petr poprvé uviděl svou matku a sestry, byl šťastný, že je to jeho biologická matka. Přistoupil k ní se synem: – Mami, ahoj, už mě znáš? To je tvůj vnuk Antoś! – Ano, poznala jsem tě – řekla Olga lhostejně – A tohle jsou tvoje sestry, jsou moc hodné, dobré studentky. – Stýskalo se ti po mně, myslela jsi na mě často? – zeptal se Piotr. Olga se na něj podívala: – Nebyla jsem smutná, věděla jsem, že tě babička a dědeček dobře vychovají. Jsi omyl mého mládí, teď už mám rodinu, dcery,” řekla lhostejně a odešla.
Petrovi bylo smutno, marně doufal v matčinu lásku, byl pro ni cizí, byl omylem jejího mládí. Místo toho měl teď velmi dobrou malou rodinu, Amelii a syna, kterého nikdy v životě neopustí, to nejcennější, co má, a babičku a dědečka. O několik let později dědeček zemřel a babička zůstala sama. Piotr jí pomáhal, jak mohl, kupoval jídlo a léky, pomáhal s domácností, a jednou na něj zavolal cizí člověk – Piotre, haló, to je tvoje matka.
Volala mi tvoje babička, vím, že máš dobrý byt, pracuješ, a hlavně bydlíš blízko nemocnice, kde bude mít tvoje sestra Kasia praxi. Ať u tebe bydlí tři nebo čtyři měsíce, po dobu její stáže. Nechce bydlet na koleji, tak ji přivedu k tobě – řekla matka tak přesvědčivým hlasem, že Petr ani nemohl nic namítat. Nejdřív byl zmatený, dobrota v jeho srdci bojovala proti nespravedlnosti, ale přesto odpověděl: – Je mi líto, ale já nemám matku, mám jiné rodiče.
Dostal jste špatné číslo – a okamžitě zavěsil. Amélie přistoupila k manželovi a zeptala se:
– To byla ona? Vaše… – nedořekla, protože Peter se na ni podíval zachmuřeným a přísným pohledem. Žena si uvědomila, že o tomhle tématu by už nikdy neměla mluvit. O víkendu jel Piotr s rodinou k babičce, se synem se vydali k řece s rybářskými pruty a Amélie pomáhala uklízet dům, umývat okna a podlahu. Byla ráda, že může babičce pomáhat, protože babička byla jejímu manželovi nejbližší osobou.
