Mám příbuzné ve městě, kteří často jezdí na léto do naší vesnice. Obědvají u nás a odjíždějí a my jsme jim nikdy neodepřeli jídlo.
Moje matka k nim byla vždycky štědrá. Když odjížděli, dávala jim pytle brambor, ovoce, mrkve a dokonce je schválně krájela, aby se příbuzní z města nemuseli obtěžovat a utrácet peníze. Nikdy jsme však od nich neslyšeli ani slovo “děkuji”.
Každý víkend nám volají a stěžují si na svůj život. Tvrdí, že nikdy nemají dost peněz. Je to nepochopitelné, teta je v důchodu, její syn je elektrikář a manželka pracuje v továrně. Žijí od výplaty k výplatě. Ale když přijedou do vesnice, vždycky nám připomenou, že oni jsou z města a my z vesnice.
Pohrdají hnojem, ale nepohrdnou jídlem, které jim dáváme z našeho ovoce a zeleniny. Říkají, že je nechutné starat se o dobytek, ale jedí grilované maso, které pochází z těch samých zvířat. Příbuzní se chovají, jako by byli lepší než my. Před odjezdem říkají, že se na ně můžeme spolehnout.
Když se mamince udělalo špatně a musela jet do města na vyšetření, připomněla jsem jim to. Zavolala jsem manželce svého druhého bratrance. Museli jsme strávit dva dny u někoho doma, protože jsme neměli peníze na hotel a výzkum byl drahý.
Příbuzný neodmítl, ale nabídl cenu: ubytování – 200, jídlo – 150 a veškerá zábava na naše náklady. Jejich drzost mě šokovala. Znamenalo to, že když k nám přijdou a jedí naše jídlo od rána do večera zdarma, je to v pořádku, ale když u nich zůstaneme dva dny, musíme hned zaplatit. Zavolala jsem manželovým rodičům a požádala je o pomoc. Poté jsem přestala být s příbuznými v kontaktu.
Teď bylo léto a oni nás jako obvykle přijeli navštívit na venkov.Celá rodina vystoupila z auta. Máma je chtěla přivítat, ale zastavil jsem ji. Řekla jsem: “Dobrý den, milí příbuzní. Přijeli jste právě včas, moje maminka připravila plněné zelí, ale ceny se letos změnily.
Takže cena za jeden den pro jednu osobu: ubytování – 500, jídlo – 270; v každém případě je vše přírodní, vlastní, takže cena je správná. Jestli souhlasíte, no, cestu zpátky do města znáte.” Oči jim dokonce vylezly z důlků a jejich rozhořčení nebralo konce. Nasedli do auta a odjeli do města. Matka mi říkala, že to není hezké, vždyť to byli příbuzní, ale myslím, že jsem udělal správnou věc. Proč oni mohou a my ne?
Existují dvojí standardy? Budeme pořád svazovat zahradu, ale ne proto, abychom někoho zadarmo krmili.
