– “Přišel sem nedávno, myslela jsem, že je pryč,” říká sedmdesátiletá Nina Alexejevna o svém jediném synovi, “už tolikrát jsem mu volala, prosila ho, aby přišel na návštěvu, ale všechno bylo marné! Protože jsem byla nemocná, dva roky jsem nemohla vstát z postele a teď sotva vstanu – jen abych si došla do kuchyně a na záchod… Syn Niny Alexejevny, pětatřicetiletý Serhij, byl v dětství oblíbencem svých rodičů. Rozmazlovali ho, jak jen mohli. Koupili mu všechno, co si přál.
Dovolili mu doslova všechno. Jakmile ho otec trochu potrestal, chlapec utíkal rovnou za matkou. A Nina Alexejevna pak otci říkala, že by ho neměl trestat – vždyť je to malý kluk: může všechno. Čas plynul a z tohoto “malého” se stal dospělý člověk. Ale jeho dětské vrtochy nezmizely. Místo rodičů si Sergej rychle našel poslušnou myší ženu. Ne příliš krásnou, ale s lehkou povahou – přesně pro něj. Udělá pro něj všechno – uvaří, vyperou, vyžehlí a poslouží mu na nejvyšší úrovni, přestože sama také pracuje na dvě směny v jídelně jako kuchařka. Přestěhoval se k ní, protože zdědila byt po babičce, sice starý panelový dům na okraji hlavního města, ale přece jenom její vlastní.
Začal jsem tak žít, nejprve jsem pracoval jako vymahač dluhů, pak mě to přestalo bavit – dal jsem výpověď a tři roky jsem žil v péči své ženy. Pak jsem si ale čas od času zase sehnal nějakou brigádu. Proč se namáhat – manželka mi stejně dává trochu peněz na výdaje. Na rodiče začal zapomínat – nejenže nechodil domů, ale vůbec se neozýval. Matka volala a říkala: “Serhiji, přijeď domů, tvůj otec je nemocný”. Ale syn nikdy nepřišel. Otec byl pryč… Serhij nejenže nepomohl matce zorganizovat rozloučení, ale nepřišel ani vyprovodit otce na jeho poslední cestu s výmluvou, že je nemocný. A jeho matka začala být také nemocná – léta si vybírají svou daň.
Za posledních několik let, kdy byla matka nemocná, přišel jen jednou, aby si řekl o peníze na auto. Matka mu dala poslední úspory, nechala mu jen 20 000, pro jistotu. Sergej přece ví, že jeho matka je nemocná, že jí musí pomoci – buď ji odvézt domů, nebo s ní sedět, kupovat léky a pomáhat jí vařit. Ale jemu je to jedno! Nina Alexejevna tento přístup dlouho tolerovala, ale pak to vzdala a pochopila, že od syna se žádné pomoci nedočká. Asi před pěti lety zjistila, že sousedova dcera Oksana vystudovala vysokou školu a pracuje jako sociální pracovnice. Tehdy se Nina Alexejevna rozhodla obrátit se na ni: “Oksano, pomoz mi, potřebuji, abys mi jednou týdně chodila nakupovat potraviny, a já ti za to budu dávat dva tisíce měsíčně”.
Oksana stejně všemu rozuměla – rodiče jí vyprávěli o vztahu Niny Alexejevny a jejího syna. Začala pomáhat starší sousedce bez peněz. Kupovala a nosila jídlo, vařila polévku nebo vařila brambory. Bude vařit různé kaše. Nina Alexejevna ani nemusí vařit. Oksana, ta šikovná dívka, jí všechno uvaří. Když potřebuje nějaké léky, běží do lékárny. Když se Tamaře Pavlivně hodně zhoršily nohy, pomohla Oksana sousedce vynést ji na dvůr, aby si sedla na lavičku a nadýchala se čerstvého vzduchu. Tamara Pavlivna se mohla jen chytit rukama za hlavu a mluvit: “Kdyby nebylo tebe, Oksano, určitě bych odešla.” A Oksana se jen zastyděla a řekla:
“Tak ty jsi Tamara Pavlovna, moji rodiče tě znají už tak dlouho, že bych ti stejně nepomohla.” “To je pravda,” odpověděla. Takhle to šlo dlouho. Syn na matku zapomněl. Nina Alexejevna se rozhodla sepsat závěť na byt jménem Oksany. Dívka sice nechtěla tuto závěť přijmout – prostě nechápala proč, chtěla pomoci samotné Nině Alexejevně, nicméně starší sousedka trvala na svém. Když se syn o závěti dozvěděl, okamžitě zavolal matce, poprvé po čtyřech letech vytočil číslo jako první a v hněvu začal vyjadřovat své stížnosti. Matka si jeho stížnosti vyslechla a klidně odpověděla: “Synu, dostal jsi, co sis zasloužil…”
