Prožila jsem dlouhý život, porodila a vychovala dvě děti. Ale jak už to tak bývá, žiji sama. Manžel mi zemřel před deseti lety, děti žijí odděleně. Manžel pracoval jako vedoucí jedné z největších továren v okrese, takže jsme neměli chudý život. Všichni se měli pohodlně, ale život, jak známo, dělá své úpravy.
Manžel dokázal dětem zajistit bydlení, udělal opravy v jejich bytech, objednal nábytek – ničeho nelitoval. Když manžel onemocněl, zpočátku jsme děti o pomoc nežádali, protože jsme měli úspory. Ale když léčba pokračovala a peníze došly, obrátili jsme se na ně s žádostí o podporu. Nejstarší syn nám dal potřebnou částku, ale hned nás upozornil, že víc nemá. Řekl, že se bude muset obrátit na svou sestru.
Poděkoval jsem mu a mlčky odešel. Bylo těžké si uvědomit, že děti, kterým jste celý život dávali to nejlepší a nejkvalitnější, teď nechtějí otci pomoci. Na dceru jsem se neobrátila vůbec, protože má lakomého manžela, který se i nad dětmi slituje, aby jim koupil dobroty, protože počítá každou korunu. Pomáhali nám manželovi přátelé a podřízení, kteří nám každý měsíc dávali peníze.
Manžel se uzdravil, ale za dva měsíce vše začalo znovu. Přepsal na mě veškerý svůj majetek se slovy: “Dětem jsem dal dost, zbytek je tvůj. Po jeho smrti jsem několikrát cestovala za dcerou a pak za synem, ale bylo zřejmé, že jim moje přítomnost radost nedělá. V tomto těžkém období mi pomohla sousedka.
Pocházela z početné rodiny, ale vždy si našla čas, aby mě navštívila. Když jsem byla nemocná, starala se o mě a kupovala mi léky. Po mé dlouhodobé nemoci, o které nevěděly ani mé vlastní děti, jsem se rozhodla sepsat závěť. Svůj byt, auto a malou daču jsem přepsal na sousedku Galinu. Této dívce jsem byl za její péči velmi vděčný, takže jsem svého činu vůbec nelitoval. V den mých nedávných narozenin mi zavolaly mé děti. Poděkoval jsem jim a řekl jim, že jsem sepsal závěť. Jakmile se o tom dozvěděly, hned řekly, že přijedou všechno zkoordinovat, prý to nebyl telefonický rozhovor. Následující víkend přijel nejstarší syn a později i dcera s manželem. Galina pomohla připravit večeři a prostřít stůl a šla domů:
O mém rozhodnutí ještě nevěděla. Dětem jsem všechno řekl najednou, u stolu. Jaký vztek se jim zračil v očích. Syn se rozkřičel, vstal od stolu a řekl, že už sem nikdy nevkročí, a dcera s manželem mě nazvali “chamtivou”, a dokonce mi vzali televizi, kterou mi před pěti lety dali. Tak jsem zůstala sama, se dvěma dětmi, které se staraly jen o dědictví, ne o vlastní matku…..
