Život vedle mé bývalé tchyně byl pro mě vždy zkouškou. Postavili jsme vysoké ploty, vytvářeli vizuální bariéru, která odrážela naši emocionální odpoutanost, ale moc to nepomohlo. Najednou jsem zjistil, že jsem se o ni začal starat, i když jsem nevěděl, proč a jak se to stalo.
Před třemi desetiletími, ve věku 19 let, jsem se oženil se svým sousedem Vladimirem. Byl o šest let starší než já a před svatbou jsme se dlouho nesetkali. Nebylo by to nic, ale náš manželský život v mém domě se rychle stal nudým.
Vladimír se pro mě ukázal jako nevhodná párty, aniž by se snažil stát se lepším partnerem. Jeho rozhodnutí přestěhovat se do Kanady bylo posledním hřebíkem do rakve našeho manželství. V roce 21 jsem se rozvedl, že v mé vesnici nebylo vítáno. Bylo to těžké období, ale čas se uzdravuje!
O šest let později jsem potkal báječného člověka a začal plný rodinný život se dvěma dětmi. Nyní jsem Vladimirovi vděčný za to, že opustil můj život a otevřel cestu mé pravé lásce.
Jeho matka, moje bývalá tchyně, žila celé ty roky v sousedství s námi. S věkem se začala nezabývat domácími pracemi. Jednoho dne jsem viděl, jak těžké je následovat vodu, a to se mě dotklo slz.
Přistoupil jsem k ní a nabídl jí pomoc, ujistil jsem ji, že je to upřímný lidský čin a dívám se na ni jako na staršího souseda, a ne jako na bývalou tchyni. Teď vařím, nakupuji a uklídím. Když jsem se svého manžela zeptal, jak se zachází s mými novými povinnostmi, jeho slova mi zahřála srdce:
– Potvrzuje to, že jsem si vybral nejlepší ženu na světě. Život přináší nečekané zvraty, ale věřím, že konat dobro je naší lidskou povinností.
