Ode dne, kdy zemřela její tchyně, přišla do Irinina bytu sousedka z přízemí. Všichni v sousedství věděli, že s touto ženou se prostě nedá mluvit. Irina věděla, že mezi ní a její zesnulou tchyní asi před pěti lety běhala černá kočka a od té doby spolu nemluvily. Ale toho dne se sousedka chovala důrazně zdvořile, dokonce se usmívala, i když to pro ni bylo nesmírně těžké. – Ahoj, Irušíku,” zpívala slavice ode dveří. – Můžu jít dál? – Samozřejmě, pojďte dál, – přikývla Irina. – Proč jsi nepřišla včera? Bylo to čtyřicet dní. Vzpomínali na tchyni.
– To jsem nemohla. Měla jsem tolik práce… – začala sousedka, i když Irina dobře věděla, že tato žena je už dávno v důchodu a je nepravděpodobné, že by měla tolik práce. A její děti ji vůbec nenavštěvují. – Chtěla jste se něco dozvědět? – Ano, chtěla. Nedávno jsme s vaší tchyní o něčem mluvily. Bylo jí tehdy osmdesát let. Zeptal jsem se jí: “Řekněte mi, jak jste se dokázala dožít takového věku? A ani jednou jsi neonemocněla? -Jak to, že ani jednou? – Irina byla překvapená. – Byla nemocná… -No tak. Párkrát si kýchne, trochu se jí zvedne teplota – a to je všechno. Takže: zeptala jsem se jí přímo a zeptala se jí, jestli třeba nemáte nějaký speciální recept? Každý chce žít dlouho. Víte, co mi řekla vaše tchyně? – Nemám tušení.
-Řekla: “Až tu nebudu, zajdi za mou Irinkou a ona ti ukáže tenhle recept. Mám ho napsaný. A teď ti nic neukážu. – Tohle o mně právě řekla? Že ti mám něco dát? – Ano. Tak nebuď lstivá, Irinko. Já chci taky žít dlouho. – Promiň, ale nevím, co ti mám dát. – Čekám na recept, řekl soused přísně. – Já žádný recept neznám. A o tobě mi nikdy nic neřekla. – Tak se po něm podívejte. Možná jsou v jejích papírech nějaké poznámky: co jedla, co pila. – Poslouchejte!
– Irina už to nemohla vydržet. – Nemyslíš, že si tchyně jen dělala legraci? Prostě byla na všechny hodná, proto žila tak dlouho. – Ty nestydo! – sousedka zrudla vzteky. – Taky mi říkáš, že jsem nevlídná? – Co tady děláš? Přijdeš do cizího domu a třeseš se na práva? Pojďme! – Irina vykročila vpřed. – Nic ti nedám. A jestli budete rušit, zavolám policii. -Bůh tě za to potrestá! Irina se půl hodiny nemohla vzpamatovat. A když se uklidnila, vytáhla album s fotkami a začala si ty fotky prohlížet. A najednou si všimla, že skoro všechny fotky na zadní straně jsou podepsané rukou její tchyně. A na všech byla stejná pasáž. “Vaše láska, děti moje, mě chrání. Jste moji pozemští andělé.”
