Mám dceru, jmenuje se Elena. Elena chodí do třetí třídy. Bydlíme ve velkoměstě, takže dceru vždycky vozíme do školy a odvážíme domů. Je to malý člověk v tomto obrovském městě, takže ji nikdy nenecháváme jít samotnou.
Všechno bylo vždycky v pořádku, Elena si dobře rozuměla se spolužáky i učiteli, i když nebyla zrovna ozdobou večírků. Ale vždycky je tu jedno (nebo možná víc) “ale”.
Jednou, když jsme přišli domů, začala Olena plakat a říkala nám, že ji uráží nějaký kluk ze čtvrté třídy. Dokáže jí ošklivě nadávat, hází po ní knihou nebo taškou, někdy ji tahá za vlasy. Promluvili jsme si s manželkou a rozhodli se, že to zatím necháme na dětech. Ale byla to naše chyba. Ten chlap začal Olenu nejen obtěžovat, ale začal používat i násilí. Začal do své dcery silně strkat a bít ji. Přitom to byl docela velký chlap a mnohonásobně silnější než malá, křehká dívka. Rozhodl jsem se, že je čas jednat, neponechat to náhodě.
Po rozhovoru s Olenčinou učitelkou jsem šel za ředitelem. Ale nepomohlo to. Bylo nám doporučeno, aby Olena zůstávala ve třídě jen o přestávkách, a to je vše. To je absurdní! Má sedět ve třídě a neodcházet kvůli nějakému tyranovi, který neumí komunikovat s dětmi? Mlátí a uráží nejen mou Olenu, ale i ostatní děti z její třídy. Rozhodl se bít ty menší, protože jsou slabší.
Udělal jsem tedy něco, za co mě možná začnete odsuzovat. Ale jsem si více než jistá, že u tohoto konkrétního dítěte by nepomohly ani domluvy, ani tresty od rodičů, ani rozhovory s psychologem. Začala jsem dceru učit sebeobranné techniky. Jak se osvobodit, jak blokovat údery nebo chvaty.
A ukázal mi jednu techniku, která způsobuje krvácení z nosu. Není to nijak kritické, ale moc dobře vím, jak takové tyrany děsí už jen pohled na ni.
Olenka je sportovně založená dívka, už dlouho chodí na hodiny rytmické gymnastiky, takže má sílu. A nebojí se pohledu na krev, zachovává si chladnou hlavu v každé situaci. Takhle jsem dceru trénovala asi pět dní a pak přišel ten den.
Když přišla do školy, slyšela další nepříjemné slovo a dostala tvrdý pohlavek, Elena se rozhodla, že je čas mu všechny urážky oplatit. A jak jsem ji to naučila, udeřila uraženého do nosu.
Tak silně, že mu tekla krev. Strach, panika, odnesli ho na ošetřovnu. Přiběhli jeho rodiče a okamžitě šli se synem a učitelkou do Oleniny třídy. Chlapec na Olenu ukázal prstem a jeho rodiče začali křičet, jak se opovažuje jejich syna uhodit. Olena se mu snažila vysvětlit, že si začal první, ale rodiče ji neposlouchali. Pak začaly vystupovat další děti a vyprávět, co udělal a jak je urazil. Každé z uražených dětí všechno vyprávělo.
Ten chlapec se nikdy neomluvil, ani jeho rodiče, ale po těchto událostech se už nikoho nedotýká a klidně hraje hry na telefonu. Můžete mě odsoudit, ale já si myslím, že s takovými chlapci si slova neporadí. Dokud se někdo nebude bránit, nepochopí to. Myslí si, že za své činy nebudou potrestáni.
Olena už nikdy nepoužila násilí, ale nyní má dobrou dovednost do budoucna. Je lepší být ozbrojen a nikdy ji nepoužít, než být v obtížné situaci neozbrojen.
