S manželem jsme porodili a vychovali čtyři děti: dva syny a dvě dcery. Všichni získali vysokoškolské vzdělání. Dnes žije každý z nich s vlastní rodinou. Máme mnoho vnoučat. Naše dcery nás navštěvují, volají nám, pomáhají nám. Ale pro naše syny jako bychom nikdy neexistovali.
Zapomněli na nás. Volají snachy, volají vnoučata. A synové se pravděpodobně domnívají, že když jejich manželka nebo syn zavolali matce, zeptali se na její zdraví a poblahopřáli jí k svátku, nemusí se o ni už sami starat. Ale my od nich chceme jen slyšet. Alespoň někdy.
Snažíme se jim volat sami, ale marně. Je jasné, že chlapci mají své vlastní problémy, ale mají dcery méně starostí? Ale naše dcery si na nás čas najdou. Náš věk a zdravotní stav nám nedovolují řešit naše problémy zcela samostatně. Někdy potřebujeme pomoc. Když bylo třeba opravit střechu, musel jsem se obrátit na cizí lidi a moji synové mi nepřišli na pomoc.
Když můj manžel potřeboval pomoc lékaře, zeť ho odvezl na kliniku a dcery se vším pomáhaly. Synové se omezili na telefonování… Před rokem a půl se nejstarší dcera v důsledku nehody sama stala invalidní. Nyní sama potřebuje pomoc. Moje mladší dcera se o nás postarala.
Před šesti měsíci však přišla o práci a odjela pracovat do Evropy. A my, dva staří muži, jsme zůstali bez domova. Nemáme sílu dojít do lékárny pro léky. Důchod nám sotva stačí k životu, takže si nemůžeme najmout pečovatelku.
Moje nejstarší snacha navrhla, abychom prodali dům a přestěhovali se do domova důchodců. Jsou tam dobré podmínky a dostupná potřebná lékařská péče. Částka získaná z prodeje domu stačí na zaplacení bydlení v domově důchodců. A pokud to nebude stačit, její snacha peníze přidá. Myšlenka sama o sobě není špatná. Škoda jen, že nás žádný z našich synů nepozval k sobě.
