Je mi 65 let a v Itálii pracuji již osm let. Jakmile jsem odešel do důchodu, okamžitě jsem nastoupil do práce. Můj důchod je dva a půl tisíce hřiven!
Průkazku s důchodem jsem nechala doma u dcery, která platí účty za komunální služby v mém dvoupokojovém bytě. Chci si vydělávat, dokud mám sílu, abych ve stáří nebyla svým dětem na obtíž.
Mám dvě děti: syna, kterému je 43 let, a dceru, které je 37 let. Syn je ženatý, má dvě děti a žije s družkou, mají tam velký dům.
Dcera žila se mnou ve dvoupokojovém bytě. Vdala se, přivedla si k nám zetě a za dva roky se rozvedli. Zeť odešel a moje Zoriana zůstala doma. Jakmile dcera dostane práci, okamžitě odejde, nikde nezůstane déle než tři měsíce. Rozhodla jsem se, že jí nebudu dávat žádné peníze! Byt si platí z mé důchodové karty a sama si vydělává. V sobotu chodí na trh. Tady v Itálii kupuji levné oblečení v second handech za 1-2 eura a posílám jí ho domů, ona ho prodává a z toho žije.
Zoryana si stěžovala sestře, že jí nijak nepomáhám. Sestra se mě za to dokonce snažila zostudit. Protože ona a její manžel koupili dceři byt a pomáhají jí se vším možným. Ale dceři i sestře jsem řekla, že s mými eury nemají počítat. Peníze si vydělám sama a budu je potřebovat.
Neodepírám si je ani teď. Když mám chuť na kávu, koupím si ji, když mám chuť na pizzu, zajdu do pizzerie.
Moji přátelé migranti se diví, že tak snadno utrácím peníze. Je jim líto koupit si v kavárně kávu za euro!
Vyberou všechny peníze a pošlou je domů svým dětem. Já takhle žít nechci! Je mi 65 let, musím na sebe myslet.
Moje děti jsou dospělé, mohou si vydělat vlastní peníze, pokud chtějí! Moje sestra říká, že dělám špatnou věc, že s takovým přístupem k dětem zůstanu ve stáří sama.
Prý si nezasloužím, aby se o mě děti staraly, když už musím. Ale to mě netrápí. Ještě se té doby musím dožít.
Ale teď pracuji a mohu si dovolit utrácet za sebe. Syn i dcera mi to mají za zlé, protože si myslí, že bych jim teď měla posílat eura. Nic jim nedlužím. Ať si pracují sami.
