Když matka ležela v nemocnici, zeptal jsem se strýce Saši, kde je naše auto, a on mi odpověděl: “Vyměnil jsem ho za maminčino.”

Tati, děkuji ti, že jsi vstoupil do mého života…

Příspěvek vděčnosti všem mužům, kteří udělali to, co můj otec. Moje matka mě porodila velmi brzy. Vypočítal jsem, že jí v době porodu bylo 17 let. Otce jsem neznala. Matka mi o něm neřekla a já se o něj nezajímal. Proč by ses měla zajímat o někoho, kdo se o tebe nezajímá? Bylo mi devět let, když mě matka seznámila se svým manželem.

Velmi jsem se zdráhala ho přijmout. Vůbec mi nebylo příjemné mít v naší rodině někoho dalšího. Typické dítě, které nechápe všechny potřeby dospělého. Mé matce bylo v té době 26 let a mému manželovi 30 let. S matkou jsme se přestěhovaly do manželova bytu. Dostala jsem vlastní pokoj. Všichni jsme společně chodili na procházky do parku a do kaváren.

Pochopila jsem, že to všechno dělám kvůli sobě, abych se k mužům mohla chovat lépe. Ale ne, myslela jsem si, že já a moje matka jsme dokonalá rodina a nikoho dalšího nepotřebujeme. Máma skončila v nemocnici. Nejprve ji operovali v městské nemocnici. Po týdnu ji propustili, ale matka se necítila dobře – teplota jí neklesala a začala blouznit. Strýc Saša (tak jsem mu tehdy říkala) začal někam volat, pak maminku naložil do auta a odjel.

Vrátil se bez auta a bez mé matky. Po letech jsem se dozvěděl, že matka musela podstoupit druhou operaci na soukromé klinice. A můj strýc Saša zaplatil kliniku svým autem, které si nedávno koupil přímo z autosalonu. Během týdne se zbavil své sbírky vzácných vín. Měl velmi rozsáhlou sbírku. Vzpomínám si, že když byla maminka ještě na klinice a já se zeptal, kam se podělo auto, strýček Saša odpověděl: “Vyměnil jsem ho za zdraví tvé maminky.”

Tato věta mi tehdy opravdu utkvěla v paměti. Stále si pamatuji, jak ji říkal strýc Saša. Od té doby jsem svůj postoj k němu radikálně změnil. Od té doby jsem mu začal říkat tati. O několik let později mi pomohl dostat se za poplatek na univerzitu, protože jsem neměl potřebné známky.

Škoda, že se takový člověk objevil, když mi bylo devět let… Kéž by to byl můj táta od samého začátku… Ale to víte, všechny tyhle finanční záležitosti nejsou pro dítě moc důležité.

Vzpomínám si, jak mi pomáhal s domácími úkoly, jak jsme ve třech hráli volejbal a jak jsme spolu dělali táborový dort ze sušenek a kondenzovaného mléka. A samozřejmě zvláštní dík za to, jak komunikoval s mou matkou. Vzpomínám si na všechnu tu lásku, kterou vkládal do svých slov, na to, jak hladil maminku po vlasech. Bylo to skutečné štěstí. Děkuji ti, tati, že jsi udělal maminku šťastnou!

Related Posts