Je mi už 68 let. Mému manželovi bylo právě 70 let. Máme syna a dceru. Oba jsou ženatí a žijí ve městě. Oleg má tříletou dceru a Olesia šestiletého syna. S manželem žijeme na vesnici. Vlastní dům je pro nás stále nejlepší volbou.
Můžeme vyjít na dvůr a pracovat. Máme vlastní zahradu, slepice a můžeme dávat vnoučatům domácí čerstvé produkty. Ne jako teď v těch obchodech. Celou tu dobu jsme šetřili. Chtěli jsme úspory rozdělit mezi obě děti. Koneckonců, budou je potřebovat.
Také se chtěli o svůj dům podělit rovným dílem. Bylo by asi nespravedlivé, kdyby to napsal jeden člověk. Tak jsme se s manželem dohodli. Částka už byla poměrně vysoká. Jednoho dne nás přišly navštívit děti a my jsme jim řekli o našem rozhodnutí.
Zdálo se, že se vším souhlasí. Ale mám podezření, že můj zeť a snacha už tolik ne. Začali pracovat, až když odjeli. Později jsme oba onemocněli a bylo to vážné. Leželi jsme, nemohli jsme si pomoci ani jeden druhému. Zavolali jsme naše děti. Dcera řekla, že okamžitě přijede. Syn nejprve telefon nezvedal, pak to zvedla snacha a řekla, že manžela nemůže pustit. Mají malé dítě, musí s ním pomáhat a mají spoustu domácích prací.
Olesya přijela za půl hodiny. Přinesla spoustu jídla a ovoce. Také jsem přivedla svého zetě. Koneckonců je to lékař. Vyšetřil nás. Dcera poslala manžela domů a rozhodla se, že s námi zůstane, dokud se neuzdravíme. Ošetřovala nás, abychom se uzdravili.
Dokázala se o nás postarat, uvařit nám, a dokonce nám pomohla se zahradničením. Samozřejmě nás to dojalo. Také jsme se dozvěděli, že vnuk si moc přeje svůj vlastní pokoj. A bydlí v malém jednopokojovém bytě. Koupili si to, co si mohli půjčit na splátky, aby se mohli hned nastěhovat. Nyní však chlapec stárne a dcera ani zeť nemají peníze na nové bydlení. Olesja to řekla bez váhání.
O nic nežádala. Takže jsme ani neuvažovali o tom, že bychom v rozdělení majetku něco měnili. Když jsme však potřebovali pomoci s odvozem brambor na trh, syn opět odmítl. Ale dcera se ani nezeptala, prostě přiběhla.
Pak už jsme s manželem nepochybovali. Rozhodli jsme se přehodnotit své názory. Ani jsme nepřemýšleli o tom, co si o nás budou myslet ostatní. Pozvali jsme děti k nám domů. Řekli jsme, že si promluvíme o penězích, které jim chceme dát.
Můj syn a snacha na tuto otázku okamžitě reagovali. Přijeli jako první. Moje dcera přišla o něco později. Seděli tam s nadšením a čekali na naše rozhodnutí. Dceři jsme řekli, že jí hned dáme všechny úspory, aby si mohla koupit velký byt. Náš syn už měl velký životní prostor, protože zpočátku bydlel s námi. A po naší smrti nechali Oleg a Olesja rozdělit dům napůl. Co myslíte? Je to správné rozhodnutí?
