V den svých narozenin měla Natalia v úmyslu navštívit svého syna ve městě. Bydlela na venkově nedaleko svého syna. Autobus tam jezdil dvakrát denně – v šest ráno a ve čtyři večer. Musela jsem jet tím prvním, protože jsem nechtěla přespat u Nataliina syna kvůli přístupu její snachy Oksany.
Měla jeden problém – autobus přijížděl do města brzy a její syn i snacha v tu dobu většinou ještě spali. Musela si sednout na lavičku a čekat do osmi ráno. Snacha byla neochotná: “Proč nezůstaneš ve své vesnici, Natalie Fjodorovno? Jste stará žena, musíte myslet na své zdraví. A vaše návštěva je pro nás velmi nevhodná. Mohl jsi alespoň zavolat, než jsi přišel.
Natalia se vdala ve dvaceti letech. Její budoucí manžel byl o pět let starší než ona a nedávno si po absolvování korespondenčního zemědělského institutu našel práci jako mechanik v kolchozní dílně. Natalia pracovala jako vedoucí skladu kolchozu. Jednou večer ji v klubu oslovil pohledný muž a požádal ji o tanec – Saša, představil se. Tak se seznámili a po tanci na ně v klubu čekali místní kluci: “Mechaniku, vyprovodíš naše děvčata?
Někdo je vyprovodí,” řekl nejrychlejší z nich. “A ty můžeš napsat žádost ….,” odpověděl Saša. ‘Zvážíme ji za dvaasedmdesát týdnů,’ dodal po odmlce. Chlapi stáli a zjevně trávili, co slyšeli. Svatba byla skromná. Muž neměl nikoho jiného než svého mladšího bratra, který byl právě po absolvování institutu přijat jako vedoucí bytového a komunálního odboru ve městě. Bratři vyrůstali v sirotčinci. Natašiny rodiče nebyli bohatí, oba pracovali jako prostí zemědělští dělníci. V domě jejích rodičů byl prostřený stůl. Byli pozváni její nejbližší, včetně vedoucího kolchozu, který jim předal klíče od domu, který byl Saše přidělen jako specialistovi.
O rok později Natašu odvezli k porodu. “Čekám s dvojčaty,” řekl jí manžel, když ji vyprovázel. Oba snili o tom, že budou mít dvě děti najednou – chlapce a dívku. Porod se vydařil a narodil se chlapec. O dvě hodiny později Nataše přinesli hladového syna. Když ho krmila, vstoupila do pokoje lékařka a primářka porodnice Věra Vasiljevna. Primářka oddělení znala Natašiny rodiče dobře. Než začala studovat medicínu, žili s jejími rodiči ve stejné vesnici a byli sousedé. “Dnes se jedné matce narodil syn a napsala odmítavý dopis. Složila papír a odešla. Nepodařilo se nám ji přesvědčit. Chlapec je zdravý a velmi pohledný. Po odmlce se Věra Vasiljevna zeptala: “Chtěla jsi dvojčata, že ano? Možná by sis mohla vzít tohle dítě? Byla by škoda dát ho do sirotčince. Váš manžel sám vyrůstal v sirotčinci. Myslím, že mu to nebude vadit, že?
A my zařídíme, aby to vypadalo, že jste porodila dvojčata. Pak dodala: “Pokud nechcete, můžeme adopci formalizovat, ale bude to trvat dlouho a pro dítě to bude obtížné. A ty ještě nevíš, jestli ti ho dají, nebo ne.” Věra Vasiljevna byla dobrá odbornice a skvělý člověk. Snad proto, že dobře znala Natáliinu rodinu, obrátila se na ni s tímto nezákonným návrhem.
Nebo možná byli lidé v té době jiní, lidštější. Natalia ze sebe nedokázala dostat slova, davem cloumaly emoce. “Jen si to představte. Za pár let nám poděkuješ.” – dodal doktor. A odešli. Večer přišel Saša do nemocnice: “Vím, co je to sirotčinec, ať zaregistrují narození dvojčat,” rozhodl se. Saša přijel do nemocnice za svou ženou a dvojčaty do prezidentské Volhy.
Poté, co své ženě předal obrovskou kytici růží a svému manažerovi láhev sektu a bonboniéru, vyzvedl obě děti. “Nastup si, matko hrdinka!” zažertoval, “sám prezident mi řekl, abych si vzal jeho auto. Řidič otevřel Natalii dveře: “Budu tě vozit jako královnu! Rozhodli se pojmenovat svého syna Pavla a adoptivního syna Petra na počest apoštolů, protože se oba narodili 12. července. Děti vyrůstaly rozdílně. Zatímco Petryk byl láskyplný chlapec, Pavlík byl dobrodružný a zlobivý. Oba dokončili školu v rodné vesnici, oba se dostali na vysokou školu. A ani jeden z nich netušil, že jeden z nich není rodák. Maryna, Petrova žena, byla přátelská žena a svou tchyni neoslovovala jinak než “mami”.
Naproti tomu Pavlova žena Oksana ji oslovovala pouze otcovským jménem a chovala se k ní se špatně skrývaným pohrdáním. Bydleli ve městě, dvacet minut jízdy autobusem. Žili ve třech, vnukovi už bylo patnáct let. Naposledy ji navštívili před pěti lety, když Saša zemřel. Petro žil v Kyjevě, ale matku navštěvovali každý rok. Přijížděli všichni čtyři i se dvěma vnoučaty. Když Saša odešel, Marina řekla: “Mami, pojď bydlet k nám, budeš tu sama, zvlášť ve svém vlastním domě. Bez táty to bude těžké.”
“Dokud budu mít zdravé nohy, budu ještě chvíli žít, a pak se uvidí.” – odpověděla. Natálie seděla na lavičce před Pavlovým domem a čekala, až se všichni probudí. Přesně v osm hodin vyšla nahoru a poslouchala u zavřených dveří. “Ještě spí, budu sedět tady na schodech,” řekla. – rozhodla se a sedla si na schody. Asi po půl hodině uslyšela, jak se otevřely dveře a Pavlo vyšel na nástupiště: “Oksana se synem odjeli na dovolenou do Turecka. A já musím být na schůzce s klientem. Nikdo není doma. Vezmi si taxi a jeď domů, večer ti zavolám.” Podal jí dvě stě hřiven, zapomněl na její narozeniny, zapomněl, že nikdy neměla telefon.
Nataša plakala na autobusovém nádraží, dokud nestihla večerní autobus. Když se blížila k domu, všimla si před ním zaparkovaného auta. Její syn Petro opravoval verandu, vnoučata štípala dříví a Maryna pekla koláče.
“Všechno nejlepší, maminko.” – pozdravili ji syn a snacha, “Žij dlouho, babičko”. – sborově dodala vnoučata. Večer po slavnostní večeři, když snacha a vnoučata šli spát, přistoupila Natálie k synovi a řekla: “Péťo, chci se ti omluvit. Tvůj táta a já nejsme tvoje rodina. Jsi naše pěstounka.” “Já vím, mami.
Zjistila jsem to v desáté třídě, řekli mi to ‘hodní’ lidé. Ale nechtěl jsem tebe a tvého otce naštvat, tak jsem se na nic neptal,” odpověděl syn něžně. – Pro nás všechny budeš navždy královnou, dodal a připomněl jí dávno zapomenutá slova volžského kočího.
