Když můj syn dokončil školu, okamžitě nastoupil do armády a později odešel na univerzitu v hlavním městě. Jeho život tam byl tak rušný, že se domů vracel na návštěvu jen zřídka. Uvědomila jsem si, že ve velkém městě má více příležitostí. Před deseti lety nás opustila manželka a já zůstal sám v malém dvoupokojovém bytě.
Toužil jsem slyšet smích svých vnoučat, ale můj syn a jeho žena byli zaneprázdněni prací a výchovou svých dětí ve velkém městě. Byl jsem na jejich křtinách a o rok později mě přijeli na pár dní navštívit, ale pak mě přestali navštěvovat. Stále jsem s nimi mluvil po telefonu, ale naše rozhovory byly krátké. Před dvěma lety jsem se je rozhodl znovu navštívit na synovy narozeniny. Měsíce jsem šetřil a cestoval vlakem do města, kde žili.
Když jsem přijela, syn mě přivítal na nástupišti a odvedl mě do svého bytu. Byl v pěkné a drahé čtvrti a byt byl prázdný, protože snacha byla v práci a vnučky ve školce. Syn mi vše vysvětlil a pak odběhl do práce.
Dal jsem si oběd a spal, dokud se děti nevrátily domů. Nebyly si jisté, jestli mě mají obejmout, protože mě vídaly jen zřídka, ale po obdržení dárků ke mně byly vřelejší. V následujících dnech jsem se v jejich domě cítil jako cizinec. Skoro se mnou nemluvili a k večeři mi dávali pizzu. Ráno v den mého odjezdu si nikdo nevšiml, že odjíždím, kromě mého syna, který mi večer zavolal a zeptal se, proč jsem jim neřekl, že jedu domů.
Řekl jsem mu pravdu – cítil jsem se u nich doma jako cizinec. Když jsem se vrátil do rodného města, musel jsem si před sousedy vymýšlet historky o tom, jak moje návštěva probíhala, protože jsem se jim to styděl říct.
