Rodina mě teď nepodporuje, smějí se mi za zády a říkají, že jsem se úplně zbláznila. Ale jde o tohle. Každý si bere děti z dětského domova, ale já jsem se rozhodl vzít si cizí babičku z domova důchodců.
Nikdo z mých přátel a sousedů neschvaloval, co jsem udělal. Všichni jako jeden muž mi kroutili prsty u spánku a říkali: “Je těžká doba, život je dost těžký, a ty sis vzal do domu vyžírku! Ale jsem si jistá, že jsem udělala správnou věc. Je to můj život a je na mně, abych se rozhodl co nejlépe. Ale je smutné, že se ke mně příbuzní začali chovat jinak, jako bych po nich chtěla peníze nebo pomoc.
Ale já si od nikoho nic neberu. Dříve jsme byli čtyři: já, mé dvě dcery a moje matka. Bohužel před osmi měsíci moje maminka, kterou jsme všechny velmi milovaly, zemřela a zůstaly jsme jen my tři.
Během těchto měsíců jsme si s dcerami uvědomily, že máme ještě spoustu energie a času a můžeme ho věnovat pomoci dalšímu člověku. Od střední školy jsem měla blízkého přítele, který si do svých třiceti let místo budování rodiny a kariéry jednoduše zničil život. Nejsmutnější na tom je, že si žil, jak chtěl, z důchodu své matky.
Když mu ho přestala dávat, prostě ji dal do domova důchodců, když se mu předtím nějak podařilo získat od ní byt, a peníze vyhodil. Několik let si žil pohodlně, nic si neodpíral, a pak peníze došly a on si na matku ani nevzpomněl, nezajímal se o ni, ani nevěděl, jestli ještě žije. Znal jsem tetu Rayu od dětství, stejně jako ona znala mě. Jednou za měsíc jsme ji s dcerami navštěvovaly a nosily jí různé dobroty. Teta Raya byla šťastná jako malé dítě, že nás vidí, protože nikdo jiný ji nenavštěvoval. Dcery na můj nápad reagovaly velmi pozitivně a mladší Světlana, které je nyní pět let, radostí vykřikla: “Hurá, zase budeme mít babičku!
Ale ani si nedovedete představit, jak teta Raya na můj nápad reagovala! Tak dlouho plakala radostí, až jsem ji musela uklidňovat. Teď už jsou to skoro dva měsíce, co žijeme s babičkou Rayou od srdce k srdci.
Všichni ji máme rádi a ona má ráda nás. Ale stále nemůžeme pochopit, jak je možné, že naše babička, které táhne na osmou dekádu, má tolik energie. Vždyť každý den vstává v šest hodin ráno a my se probouzíme s vůní čerstvě upečených palačinek nebo lívanců. Doma dělá všechnu práci, i když po ní nic nechci.
Myje nádobí a vaří nám výborná jídla. Dává mi celý svůj důchod na nákup potravin a placení složenek, protože nechodí do obchodů, je to pro ni těžké. A příbuzní mě dokonce přestali navštěvovat. Zdá se, že se mě všichni zřekli, ale já jsem nikomu nic špatného neudělal.
