Chci se s vámi podělit o příběh ze svého života. Stalo se to asi před 30 lety. Byl jsem velmi zamilovaný do své spolužačky Sofie. Po maturitě jsme šli pracovat. Vyzkoušeli jsme si život dospělých. Požádal jsem Sofii o ruku a ona souhlasila. Ale dělalo jí starosti, že jsem nováček a nemám vlastní byt. Nechtěla bydlet na ubytovně.
Také jsem se obával otázky bydlení. Přesto jsem ji přesvědčil, aby si mě vzala. Proč jste ji přesvědčil? Protože se zdálo, že po tom moc netouží. Myslím, že ano. Pocházím z bohaté rodiny a rodiče mi slíbili, že mi pomohou s bydlením. Věřil jsem, že s vlastním bytem bude život klidný a vyrovnaný.
Můj otec se rozhodl uspořádat velkou svatbu. Ale Sofie nechtěla slavit v mé vesnici. Rodiče souhlasili, že uspořádají svatbu ve městě a objednají luxusní restauraci. Bylo pozváno více než 100 lidí. Přišel ten den. Na matriku jsem dorazila s předstihem, nervózní a ustaraná. Hosté už byli na místě. Ale Sofie stále chyběla. Byl jsem neskonale zamilovaný a už jsem vymyslel deset důvodů, proč se mohla zdržet na vlastní svatbě. Moje matka tam stála se slzami v očích a byla očividně nervózní.
Najednou ke mně přistoupila Sofiina přítelkyně a pošeptala mi do ucha, že si svatbu rozmyslela a nepřijde. Po těch slovech se mi zatmělo před očima. Bylo mi velmi líto sebe a především rodičů a hostů, kteří se sešli a přijeli sto kilometrů daleko. Aniž bych komukoli cokoli řekl, vyšel jsem ven. Sedl jsem si na lavičku. Najednou jsem uslyšel pláč. Když jsem se otočil, uviděl jsem velmi milou dívku ve svatebních šatech. Přistoupila jsem k ní a zeptala se jí, co ji v tak významný den rozplakalo. Začala plakat ještě hlasitěji a řekla, že její snoubenec se rozhodl na svatbu nepřijít.
Obecně byla situace stejná jako u mě. Neměl jsem co ztratit. Natáhl jsem k ní ruku a řekl: “Žádám tě o tvou ruku a srdce, prosím, staň se mou ženou!
A slibuji, že tě nikdy nenechám tak hořce plakat.” Dívka se na mě překvapeně podívala, zmateně přikývla a mlčky mi podala ruku. Setřel jsem jí slzy a šli jsme k mým hostům. Představil jsem jim svou nevěstu. Protože mou Sofii nikdo předtím neviděl, zatleskali nám. Kromě mého přítele nikdo ničemu nerozuměl. Přiběhl ke mně a zasyčel mi do ucha, že jsem se zbláznil. Požádal jsem ho, aby mě nerušil, ale aby běžel na matriku a zařídil opravu jména a příjmení v matrice.
Vzali jsme se, z mé nevěsty se vyklubal sirotek, na svatbě byli jen její přátelé. Měli jsme luxusní svatbu. Stále spolu žijeme. Nic nepotřebujeme. Rodiče nám ještě pomohli s bydlením. A pak se nám narodila dcera. A pak další. Máme to nejdůležitější – lásku, úctu a vzájemné porozumění. Proč jsem se rozhodl se o to podělit?
Protože jsem nedávno potkal Sofii. Byla to úplná náhoda. Okamžitě poznáte, že její život není jednoduchý. Navázali jsme rozhovor. Dlouho se omlouvala a já jí jen poděkoval. Jinak bych nepotkal tu nejlepší ženu na světě.
