Od rána bylo vše v pořádku. Manžel odvedl syna do školy a dcera zůstala doma, protože ještě nechodila do školky. Bylo jí skoro šest let a byla velmi chytrá – musím jít do práce odeslat objednávku, kterou jsem už dokončila -, takže jsme se nasnídaly a já ji odvedla k dědečkovi a babičce.
– Maminka vybere peníze v bance a pak půjdeme do kavárny! – Řekla jsem jí to, dala jí pusu a utíkala do práce. Často nenechávám děti u prarodičů, jen v případě naléhavé potřeby. To byl dnešní případ. Maminka trvala na tom, aby vnučka zůstala déle, přijela i maminčina sestra, tak si chtěli holčičku užít. Zvládla jsem to za dvě hodiny a vrátila se k rodičům.
Tam na mě čekala teta s bledou tváří. Nejdřív jsem si myslela, že dceři něco je, ale když mi vyběhla naproti, došlo mi, že je to něco jiného. Pak přišla moje matka – “Pojď dál, dáme si kávu, promluvíme si,” řekla mi.
– Dobře, půjdu dál,” souhlasila jsem. Vešla jsem do kuchyně a obě ženy se posadily vedle sebe. “Co tu holku učíš? – začala moje teta – Co tím myslíš? Nerozumím tomu. Možná se mnou teta nemluví v hádankách? Jak se ukázalo, dcera se rozhodla hrát si s panenkami. A babičky jí říkaly: – Až vyrosteš, je čas založit rodinu, pak budeš vozit děti v kočárku a nosit je v náručí! Dlouho jí obě malovaly všechny radosti mateřství.
V důsledku toho to dívka nevydržela a řekla jim: – Až vyrostu, chci nejdřív studovat, být úspěšná, dělat kariéru, užívat si života, a teprve potom budu myslet na rodinu a děti. Nejdřív se jí začali smát. Je ještě mladá, co tomu rozumí! Prohlásili, že ji to naučí po svém! Začali říkat, že je třeba žít kvůli dětem, že Pán stvořil ženu, aby byla ženou v domácnosti, aby se starala o svého muže a děti.
A moje dcera jim odpověděla: – Bude pak někdo myslet na mé štěstí? Když budu pořád pro někoho žít, k čemu mi bude život? Dlouho se snažili dítěti dokázat, že je ještě malé a nerozumí tomu. Tak moc, že dceřiným úsudkem nemohlo nic otřást. Když vylíčili všechno, co se stalo, nastala pauza.
Nechápala jsem, co je opravdu pobouřilo – Ona opakuje vaše slova! To ji učíš ty! Sama by na to nepřišla. Takhle jsi ji vychoval. K čemu to všechno je? Jste normální manželka a matka, vychováváte dvě děti. A co učíte svou dceru? Chcete, aby byla sama – kde jste na to přišla? Neříkám jí nic proti dětem a budoucímu manželovi. Ona, stejně jako všichni ostatní, může založit rodinu a mít děti.
Chci jen, aby byla nezávislá, aby byla šťastná, aby měla pestrý život. Proč si hrát v plenkách hned po škole? Tak vidíš, teto, viděla jsi v životě něco jiného než své syny a manžela? Ne! A ty, mami? Taky! Nejdřív svatba, pak děti. Žila jsi pro sebe? Když přijde stáří, není to o kinech nebo restauracích. Musíte to dělat v mládí. Žijte pro sebe. Je smutné si na konci života uvědomit, že jsi žil svůj život pro někoho, aniž by ses bavil! – Miláčku, jsi ještě mladý, nemůžeš všemu rozumět. Nakonec je to štěstí žen – dětí a muže. Pokud to není samota! – řekla moje teta
– Když se podívám na to, jak jste vychovávali své děti, chci, aby si moje dcera nejprve vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém bude prožívat štěstí. A pak se v jejím světě objeví manžel a děti – zněla moje odpověď.
Náš rozhovor skončil bez výsledku. Uvědomil jsem si, že jsem je svými slovy možná vyvedl z míry. Koneckonců se celý život zdráhali vyslovit tyto myšlenky a touhy nahlas. Styděly se za ně. Moje dcera přišla na tento svět, aby byla šťastná.
A jaké je její štěstí – o tom si rozhodne sama, ne my za ni. Já a moje dcera jsme se shromáždily pod tichým pohledem tety a matky. Když jsme se loučily, řekly mi, že nejsem správná matka a že jsem svou dceru nevychovala dobře, s čímž nesouhlasím. Myslím, že mám pravdu!
