A Naděždě to nestačilo, chtěla také, aby jí otec dal svůj důchod. Protože potřebovala učit mladšího syna a ten utratil tolik peněz za matku a peníze nepotřeboval. Když otec nesouhlasil, mladší dcera ho opustila. Osud tomu chtěl, že nyní žiji v dněperské oblasti. Ale kdykoli mohu, jezdím do své rodné Poltavské oblasti navštívit maminku.
Chci jí pomáhat a prostě si s ní povídat. Hodně spolu mluvíme o mém tátovi, který je už 15 let mrtvý. Závidím svým vrstevníkům, kteří mají živého otce. Tentokrát měl autobus půl hodiny zpoždění. Spěchala jsem do kabiny a moje velká taška se zasekla ve dveřích. Najednou jsem uslyšela hlas: “Pomůžu ti, dcero!”
Cestující, který nastoupil do autobusu přede mnou, položil mé zavazadlo k volným sedadlům. Poděkovala jsem mu a zaujala nabízené místo. Muž přistoupil k řidiči, aby mi něco vysvětlil, a já jsem ho mohl vidět. Muselo mu být hodně přes sedmdesát. Malý vzrůstem připomínal rychlého, hbitého vrabce, který za každého počasí spěchá za svou prací.
Měl opálený obličej s hlubokými vráskami a vodnaté oči se stařeckou slzou. Zpod hnědého kabátu z umělé ovčí kůže mu vykukovaly lemy dlouhé tmavomodré bundy a na nohou měl boty. Když se posadil vedle mě a složil si unavené ruce do klína, vzpomněla jsem si na svého otce: přesně takhle je držel ve chvílích krátkého oddechu. “Jdeš domů, nebo na návštěvu, dcero?” přerušil mé myšlenky soused. “Na návštěvu k matce,” odpověděla jsem.
“Nemůžeš se vyhýbat rodičům, to je velký hřích!” řekl strýc a těžce si povzdechl. Poslední slova pronesl trpce, s povzdechem. Staromódní slovo “hřích” znělo trochu nezvykle, protože současníci na něj většinou zapomněli. Znovu jsem si vzpomněl na svého otce, který mě to učil od dětství: “Hřích není jen hanebný čin, za který lidé odsuzují, je to velké zlo, za které se Bůh bude ptát a odsuzovat! ”
. Soused se dál ptal: “Musíš jet až do Poltavy, dcero? Odtamtud do Kremenčuku… Podívej, já jedu do těch končin,” řekl a rozohnil se.
– “Budeme společníky na cestách?” “Budeme,” odpověděla mu unisono. Dali jsme se do řeči. Nejprve o počasí, pak o politice. Pak se hovor stočil na děti a přivedl strýce Vasyla (tak se jmenoval můj společník) k jeho smutnému příběhu. Celý život žil ve své rodné vesnici v okrese Semenivka. Kdysi měl početnou rodinu: ženu a tři dcery.
Nevšiml si, jak léta uběhla za jeho tvrdou prací a každodenní rutinou. Jeho dcery vyrostly a odstěhovaly se. Život manželů nenápadně vstoupil do podzimu. Strýc Vasilij se nadcházející zimy nebál – měli někoho, kdo je zahřál. Ale asi před deseti lety se jeho žena rozhodla, že by měli dům přepsat na nejmladší dceru Nadiju.
Říkala, že se jí život nevydařil: byla třikrát vdaná, s každým manželem měla dítě, žila v malém dvoupokojovém bytě v okresním centru a neměla vyhlídky na získání bydlení. Proto potřebovala přiložit rameno k dítěti. Když se to starší dozvěděli, byli tak uraženi, že rodiče nenavštívili. Naďa přicházela každý týden. Strýc Vasyl a jeho žena byli stále zdraví, chovali krávu, koně a prasata. Dcera přijížděla v pátek a tam na ni čekal kbelík se zakysanou smetanou, taveným sýrem a stovkou vajec. Chovali prase, bylo tam sádlo a maso.
Všechno nakládala do auta a jezdila to prodávat do Kremenčuku. Když našetřila dost peněz, pronajala si kiosek a začala jezdit do Oděsy nakupovat zboží. Obchod byl čilý, takže Nadija měla dobré peníze, poslala starší děti na studia a provdala dceru. Její matka však onemocněla – dostala mrtvici. Její dcera si ji vzala k sobě. Otec zůstal a staral se o hospodářství, ale celý svůj důchod utratil za léčbu. Doufal, že se jeho žena vzchopí. Ta však před půl rokem zemřela a já jsem doufal, že jí otec bude nadále vyplácet důchod. Protože ona potřebuje učit svého mladšího syna a on na matku vydal tolik peněz. Má farmu, pěstuje zahradu – má toho dost. Ale bránil se, protože na vesnici se za všechno platí: za elektřinu, plyn, vodu, orbu, a co když nutně potřebujete léky? Je připraven pomoci vnukovi studovat, ale svůj podíl si určí sám.
Tehdy se projevila nejméně – tak se rozzlobila! Křičela, proklínala otce, říkala, že se o něj nepostará, kdyby zeslábl, že ho nepohřbí, kdyby zemřel, že za ním nepřijde. Vlastně mu řekla, ať vypadne z jejího domu.
“Urážela mě tak, že jsem myslel, že to nepřežiju,” přiznal strýc Vasyl. “Někteří lidé říkali: ‘Zrušte darovací smlouvu. Ale já už jsem byl dost starý na to, abych statek prodal, jak nejlépe jsem uměl, a odešel k vdově po sestře do Sumské oblasti. A já jedu do své rodné vesnice, abych svůj podíl převedl na neteř. Alespoň mohu poděkovat sestře, že se mě ujala. Trápí mě pomyšlení, že jsem vychovala tři dcery, všechno jim dala, všechno jim koupila a nenaučila je, že v životě je třeba nejen vydělávat na chleba, ale i vážit si lidí! To je můj hřích a já s ním žiju.” “Je to tvůj hřích?” rozhořčila jsem se: “Je to hřích tvých dcer.” “To neříkej. Pokud rodiče své dítě něco nenaučili, pustili je do světa bez životních lekcí, je to především jejich vina,” uzavřel můj spolucestující.
Na autobusovém nádraží jsme se rozloučili. Strýc Vasyl mě doprovodil k autobusu do Kremenčuku, pomohl mi nést tašku a podal mi ruku na rozloučenou. Potřásl jsem jeho tvrdě drsnou dlaní (byla otcovsky teplá a silná) a cítil jsem, jak moje duše tiše pláče. Když se autobus rozjížděl, strýc Vasyl zvedl obě ruce a dlouze mi zamával. Vzpomínám si na jeho léty ohnutá ramena a stařecký shrbený postoj. A také široký úsměv, který rozjasňoval její tvář. Celou cestu jsem přemýšlel: čím to je, že v moderním světě se tloušťka peněženky stále častěji stává měřítkem hodnot? Jsme tak zaujati materiálním bohatstvím, že nejsme schopni projevit lásku a úctu k druhým lidem, často ani ke svým rodičům.
Proč je mnoho duší pokryto zatuchlým škraloupem? Nebo, jak říkával strýc Vasilij, je to vina rodičů, nebo je naše společnost tak nemocná, že děti bezostyšně zanedbávají odvěká moudrá životní pravidla, která od nich získaly? Také jsem o tom přemýšlel.
Dcera strýce Vasilije také jednou zestárne a zkřehne. Jak se pak budou chovat její děti? Je možné, že teprve ve stáří si vzpomeneme na biblické přikázání: “Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny v zemi, kterou ti dal Hospodin. A tato vzpomínka-pokuta bude zpožděná pro jejího otce, pro ni i pro její děti.
