Svatba je pro ženicha a nevěstu nejdůležitější oslavou, protože se koná jednou za život. Pro nevěstu je v tento den důležitý její vzhled: šaty, účes a make-up.
Na svatbu jsem se připravovala měsíc a na snoubence jsem čekala dva. Vasja byl na vojně a byli jsme v korespondenčním kontaktu. V jednom z dopisů napsal: “Brzy přijdu, připravte se. Budeš si muset změnit jméno, ať už chceš, nebo ne. Nikdo vás o to nežádá.” V tu chvíli mi srdce začalo tlouct rychleji. Snila jsem o tom, že budu s Vasjou sdílet svůj život. Začali jsme spolu chodit, když jsme ještě chodili do školy.
Ve svatební den všechno začalo perfektně a nic nevěstilo nic špatného. Stůl v ženichově domě byl prostřený a hosté se scházeli. Vasja a jeho přátelé mě přišli vyzvednout a vypadal tak krásně, že jsem ho chtěla obdivovat celý den. Nemohla jsem přestat myslet na to, že teď je můj a já jeho.
Mou svatbu zničila moje vlastní matka. Odněkud vyhrabala pálenku a začala s ní hasit Vasyla: “Mami, nech toho, strašně to smrdí a mohl by se otrávit,” křičela jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Šli jsme s Wasylem na matriku, vzali se a jeli k němu domů. V autě se mu udělalo špatně, ale nedal to na sobě znát. Během hostiny začal jeden z hostů křičet: “Hořké!”. Vstali jsme, abychom se políbili, ale zkažený nápoj vyvolal u Wasiho zvracecí reflex.
Pozvracel mi šaty a já se slzami v očích utíkala do ložnice. Svatba byla v troskách. “Díky, mami!” Řekla jsem jí to přes slzy.
Tchyně s matkou šaty vypraly a čekaly, až uschnou. Rozhodně jsem odmítala nosit cokoli jiného. Tchyně vytáhla svatební šaty své nejstarší dcery. Oblékla jsem si je a znovu vyšla mezi hosty.
Váša mě znovu pozvracel. Už jsem to nemohl vydržet. Převlékla jsem se a sedla si do ložnice, zatímco Vašík si lehl vedle mě a spal. Nebyla to svatba, jakou jsem si vysnila. I když se nám žije dobře, vždycky na tento důležitý den vzpomínám s hořkostí a nelibostí.
