Moje sousedka dnes oslavila 90. narozeniny a já jsem se jí rozhodla pogratulovat. Ale když jsem vešla do jejího domu, neudržela jsem slzy…
Mé sousedce bylo nedávno 90 let. Ne že bych si s ní byla příliš blízká, ale nedalo se říct, že bychom si byly cizí. Občas jsem se zastavil, abych si popovídal s nějakou starší paní, milou a zajímavou ženou. Tak tomu bylo i na začátku měsíce, kdy jsem se dozvěděl, že Marie Petrovna slaví následující víkend výročí.
Pozvánku na oslavu jsem samozřejmě nedostala, protože lidé v tomto věku obvykle oslavy nepořádají, ale už tehdy jsem věděla, že přijdu s dortem a babičce pogratuluju. Babička žila sama, manžel jí zemřel a děti se odstěhovaly do jiných měst.
Rozhodla jsem se, že nepřijedu příliš brzy, aby mohla slavit se svými dětmi, protože, jak mi babička řekla, vídají se jen zřídka. Takže když jsem dorazila k babičce domů, mé překvapení bylo ohromující. Dům byl pečlivě uklizený, kolem se linula vůně čerstvého jídla a babička seděla klidně v křesle a dívala se na televizi.
“Asi už všichni odjeli,” pomyslela jsem si a sama tomu nevěřila, protože bych si aut všimla. Když si mě stařenka všimla, usmála se, bylo na ní vidět, že je ráda, že ji někdo přišel pozdravit, a v jejích očích jsem zahlédla mírné slzy; byla jsem si jistá, že jsem první, kdo ji dnes navštívil. Bylo mi staré paní tak líto, že jsem se rozhodl zůstat o něco déle; podle stolu v jejím domě bylo vidět, že očekává mnoho dalších hostů.
Seděli jsme tam, babička mě pohostila a později jsem zjistil, že jí nikdo z jejích dětí ani vnoučat ani nezavolal, aby jí pogratuloval.
Ani jsem nevěděla, co říct, bylo mi jí tak líto a bylo vidět, že se snaží zadržet slzy. Snažila jsem se stařenku uklidnit, ale bylo vidět, že její duše trpí.
Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Nechápala jsem, jak je možné, že mám ve svém volném dni tolik práce, že jsem ani nedokázala poblahopřát mamince a babičce k jejich výročí. Nezapomínejte na své rodiče, často jim volejte, navštěvujte je, vždycky na vás čekají!