Po dvaceti letech jsem se rozhodl učit svého učitele a všechny spolužáky, kteří se mi ve škole posmívali. Vyrostl jsem v chudé rodině. Můj otec opustil rodinu, když jsem byl ještě dítě. Matka mě proto musela vychovávat sama. Tvrdě pracovala, aby zajistila naše základní potřeby. Ale pracovala ve škole, kam jsem chodil, a dělala uklízečku.
Po směně, po večerech, pracovala také v obchodech. Dovedete si představit, jak špatně jsme žili. Spolužáci se mi smáli, všechno oblečení jsem měla staré, někdy příliš malé, a o módních vychytávkách se mi ani nesnilo. Ale všichni moji vrstevníci je měli. Neváhala jsem maminku umýt a dokonce jsem jí někdy po vyučování pomáhala vytírat podlahu ve škole. Stěhovala jsem lavice a utírala tabule.
Cítila jsem její bolest – viděla jsem její tvrdou práci. Neměla jsem žádné kamarády: styděli se za mě a spolužáci se mi smáli. Učitelka navíc patřila k těm, kteří milovali bohaté rodiče. Děti z chudých rodin odmítala. Já jsem od ní dostával nejvíc. Moje matka nebyla schopna platit všechny prostředky a příspěvky včas, a tak si to učitelka vybíjela na mně. Jednou mi řekla něco, co mě opravdu ranilo.
Pamatoval jsem si to do konce života. Jednoho dne si mě zavolala k tabuli a začala mě poučovat. Řekla, že někdo jako já nikdy v životě ničeho nedosáhne. Že jsem syn rybářky. Že moje životní cesta je předurčena. Její slova mi utkvěla v paměti. I když jsem tehdy byla ještě dítě. Každý rok se všichni moji spolužáci sjížděli do města na sraz. Byl jsem jediný, kdo tam nechtěl jet. Nechtěl jsem vzpomínat na školní léta. Na to jsem neměl čas. Ale po dvaceti letech se situace změnila.
Rozhodl jsem se jít na banket, kde byl samozřejmě přítomen můj učitel. Jako obvykle si spolužáci domluvili schůzku v drahé restauraci a během večírku se vychovatel vyptával, kdo čeho dosáhl, kdo se čím stal. Jeden z nich pracoval v taxíku, jiný se stal právníkem, další účetním. Teď jsem byl na řadě já. Všichni se začali šibalsky usmívat.
Řekl jsem jen, že pracuji ve stavebnictví. Opět se na mě začali dívat a mysleli si, že jsem jen štukatér nebo údržbář. Neodmítl jsem, nic jsem nevysvětloval a teprve ke konci rautu jsem si řekl o mikrofon a oznámil, že chci celou akci zaplatit – gesto široké vůle. Ze všech stran se na mě sypaly komentáře, že je to velmi drahé, že je horký den a že jsou všichni takoví. Jen nevěděli, co bude následovat po mém návrhu. Řekl jsem, že tato restaurace je moje. A proto si ji mohu dovolit.
Takže všechny peníze, které od nich vybereme, se jim vrátí. Ten okamžik, kdy tam stáli se zkoprnělými tvářemi, stál za to, aby žili a pracovali.
Navždy si budu pamatovat jejich otevřená ústa. A po prázdninách jsem učitelce nabídl, že ji odvezu domů svým luxusním autem. Tímto způsobem jsem se mohl pomstít těm, kteří si mě během školních let dobírali. Dokázal jsem jim, že nezáleží na tom, z jaké rodiny pocházíte.
Nejdůležitější je touha po úspěchu a rozvoji. A já jsem svou matku usadil na břehu moře, v útulném a krásném domě. Odjela na zasloužený odpočinek.