Bydlení v sousedství mé bývalé tchyně pro mě vždy bylo výzvou. Postavili jsme vysoký plot, čímž jsme vytvořili vizuální bariéru, která odrážela naše citové odcizení, ale moc to nepomohlo. Najednou mi na ní začalo záležet, i když jsem nevěděl proč ani jak se to stalo.
Před třemi desetiletími, v devatenácti letech, jsem se provdala za svého souseda Volodymyra. Byl o šest let starší než já a dlouho jsme se před svatbou neviděli. Všechno by bylo v pořádku, ale náš manželský život u nás doma byl rychle v troskách.
Vladimír se ke mně ukázal jako nesourodý, nesnažil se být lepším partnerem. Jeho rozhodnutí odstěhovat se do Kanady bylo posledním hřebíčkem do rakve našeho manželství.
V jednadvaceti letech jsem už byla rozvedená, což v mé vesnici nebylo vítané. Bylo to těžké období, ale čas léčí! O šest let později jsem potkala úžasného muže a začala žít plnohodnotný rodinný život se dvěma dětmi.
Nyní jsem Vladimírovi vděčná za to, že odešel z mého života a připravil mi cestu k pravé lásce. Jeho matka, moje bývalá tchyně, žila celá ta léta vedle nás. Jak stárla, začala se potýkat s domácími pracemi. Jednou jsem ji viděla, jak zápasí s vodou, a to mě dojalo k slzám. Přistoupila jsem k ní a nabídla jí pomoc, přičemž jsem ji ujistila, že je to upřímný lidský čin a že se na ni dívám jako na starší sousedku, ne jako na svou bývalou tchyni.
Nyní jí vařím, nakupuji a uklízím. Když jsem se zeptala manžela, co si myslí o mých nových povinnostech, jeho slova mě zahřála u srdce: “To potvrzuje, že jsem si vybral tu nejlepší ženu na světě.” Život přináší nečekané zvraty, ale věřím, že konat dobro je naší lidskou povinností.
