Mykytu vychovávali prarodiče. Chlapec si své rodiče téměř nepamatoval – jen mlhavé útržky, kousky vzpomínek…
Vyrůstal u prarodičů. Mykyta věděl, že jeho otec měl nehodu a zemřel, a o matce dlouho nic nevěděl, slepě na ni čekal, až jednoho dne, když se zeptal, kde je jeho matka, babička ztratila nervy a řekla: “Jak můžeme vědět, kde je tvoje matka? Musela umrznout někde v závěji… kdo ji zná, ten opilec? Mykyta tomu nemohl uvěřit, ale dědeček ho uklidňoval, že on i babička tu budou vždycky pro něj a nikdy ho neopustí.
Bylo to téměř tak. Mykyta se brzy oženil, otevřel si vlastní restauraci, která se brzy stala nejlepší ve městě, a když se mu narodil syn, pojmenoval ho Anatolij na počest svého dědečka. Mykyta byl svým prarodičům vděčný, protože díky nim byl tím, kým byl, a nebýt jich a jejich známostí v devadesátých letech, pravděpodobně by žil se svou ženou v pronajatém bytě a celý život by šetřil na vlastní bydlení.
Mykytovi šlo všechno skvěle, až na jednu ženu bez stálého bydliště, která se neustále motala před jeho restaurací.
Několikrát ji dokonce odvezla policie, ale každý druhý den byla zase na nábřeží. Jednou Mykyta viděl, jak jeho servírka tajně krmí nějakou ženu před služebním vchodem do restaurace. Něco se mezi nimi stalo a bezdomovkyně řekla: “To je v pořádku, dcero, dokud máš chleba a vodu, je to v pořádku.” “Co jsi to řekla?” Mykyta nedokázal zadržet překvapení.
Já jídlo nekradu, nosím si ho z domova.” – “Co jsi to řekla?” Nikita se znovu obrátil k bezdomovkyni: “Existuje takové rčení: ‘Dokud máš chleba a vodu, je všechno v pořádku.” – žena vysvětlila, že ji moc lidí nezná… Nenadávej té holce, chtěla mi pomoct. Už mě neuvidíte, nebojte se. S tím se žena zvedla k odchodu, ale Mykyta ji pozval do své kanceláře a řekl jí, aby zatím, co si budou povídat, něco uvařila.
– Jak jsi skončila na ulici?” zeptal se muž. – Ach, synku, to je dlouhý příběh… Vdala jsem se z lásky. S manželem jsme se měli moc rádi, ale jeho rodiče mě hned neměli rádi… byli v rodině výš.” – Jak se jmenoval váš manžel?” – Mykyta se nemohla nezeptat. – Anton… ale nebylo mi souzeno, abych si manželovu lásku užívala dlouho… Když byly našemu synovi dva roky, měl manžel autonehodu… – A jak se jmenoval váš syn? – Mykyta, můj Mykyta…
– Ano, a pak… co se stalo pak? – A pak… doufala jsem, že mě v tak těžkém období tchánovci podpoří, protože jsem na světě nikoho jiného neměla, byla jsem sirotek… Tchán měl ve městě dobré známosti. Obvinil mě, že jsem ukradla peníze z obchodu, kde jsem pracovala, na dva roky mě zavřeli, zbavili mě rodičovských práv, bydlení, všeho, co jsem měla… a už nikdy jsem se nesměla přiblížit ke svému synovi…
– A… jak se jmenoval tvůj tchán?” zeptala se Mykyta a skoro plakala. To jméno nikdy nezapomenu,” odpověděla žena a podívala se na podlahu. Mykyta si před bezdomovkyni klekl, omluvil se jí, že ji celou dobu vyháněl z restaurace, a pak jí všechno řekl. Nakonec se matka a syn po třiceti letech našli. Dlouho plakali a objímali se. Nyní s nimi žije Nikitina matka. Se svou snachou vychází dobře a pomáhá jim s dítětem.
