“Po další rvačce, která vypukla tři dny po té popsané na začátku, jsem odešel z domu. Musel jsem se projít, abych se vypařil, jinak by mě odfouklo. Co si ten nýmand myslel? Že jsem její kamarádka?” Sotva vešla do domu, vycítila jsem, že to nebude dobré. Už pouhé bouchnutí dveří zvěstovalo, že Malwina má špatnou náladu. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na chodbu.Dívka si právě zouvala boty – Je tam houbová polévka – řekl jsem – Budeš jíst? Dám tam kuře, než se vrátí táta.
– Nebudu nic jíst – vyhrkla a zmizela ve svém pokoji. Spolkla jsem hořký doušek Tak proč se tak snažím? Speciálně jsem si uvařila houbovou polévku, protože ji Malwina měla ráda. Je pravda, že vždycky říkala, že ji nikdo neumí udělat tak jako její maminka, ale ona ji obvykle dělala.Přesně tak… Obvykle. Pokud neměla den jako dnes, a to se stávalo často a nejspíš čím dál častěji. Opravdu jsem nevěděl, co bych měl v takové situaci dělat. Ta dívka by přece jen měla něco sníst. Pokud ovšem zase nešla do nějakého fastfoodu, jen aby nemusela jíst něco, co jsem jí připravil. Zaklepal jsem na její dveře – co chceš? – ozvalo se zevnitř a já otevřel dveře.
– Měl bys sníst něco teplého – už jsem jedl venku – potvrdila mé podezření. Byl jsem naštvaný, což by asi nemělo nikoho překvapit.Otevřel jsem dveře víc dokořán. – Víš, že tvůj otec by byl radši, kdybys doma jedl zdravé věci, a ne ty polotovary – těžko jsem se zdržoval slova “prasata”. – Jídlo z kiosku je pořád zdravější než to tvoje – odpověděla, aniž by se odvrátila od stolu.
– Co si to dopřáváš, ty hajzlíku! – Teď už jsem to nemohl vydržet. – Snažím se kvůli tobě… – Tak se nesnaž! – přerušila mě a tentokrát se zkroutila s celou židlí. Zlostně se na mě podívala. – Nic od tebe nepotřebuju! To už jsem nemohl vydržet – Poslouchej, dítě… – Nemluv se mnou takhle, nejsem tvoje dítě, sakra! – znovu mě přerušila. – “Měla jsem matku, ale už žádnou nemám!” Teď mě zasáhlo světlo.To je ale nevděčná řeč!”
– “Možná nejsem tvoje matka, ale přispívám na tvé živobytí stejně jako tvůj otec!” – “To můj otec mě živí,” odpověděla a znovu se otočila k notebooku. – Své peníze si můžeš schovat víš kam – Svatá prostoto, o peníze se s tvým otcem dělíme, nedělíme se o ně! – Tak proč nezačneš. Nic po tobě nechci, už jsem ti to říkal. Jędrek se vrátil z práce unavený a hladový.S chutí snědl polévku, pak druhý chod a teprve teď si všiml, že v domě je ohlušující ticho. Malwina seděla doma se sluchátky v uších a po scénách s ní se mi ani nechtělo zapínat rádio.
A to jsem ještě nic nejedl. – Zase jste se navzájem sežrali? – Zasténal – Zase – potvrdila jsem. – Chová se ke mně jako k nepříteli. Už ani ne jako k cizímu člověku, ale jako k někomu, kdo jí ublížil. – Pořád ještě prožívá matčinu smrt – snažil se jí to vysvětlit. – I ona mi občas dává zabrat…
– Tvoje žena zemřela před více než třemi lety. Já ti ji nevzal! – Já vím, ale Malwina to pořád ještě prožívá. – Ježíši, je jí patnáct, už by měla chápat tohle a tamto! Sklopil hlavu a mlčel. Věděla jsem, že je to pro něj v téhle situaci těžké, ale ani pro mě to nebylo snadné. Možná ještě hůř než jemu. Ale asi se dalo čekat, že něco udělá, ne? “Promluvím s ní,” řekl nakonec. – ‘Ale ne dnes, ať se uklidní,’ což znamenalo, že tenhle rozhovor hodlá odložit až na svaté nikdy.
Začínala jsem toho mít opravdu plné zuby a zpočátku jsem doufala, že se to vyřeší. Každopádně Malwina vůči mně zpočátku neprojevovala zjevné nepřátelství. Možná nebyla příliš nadšená z toho, že si můj otec přivedl do domu jinou ženu, ale vyjadřovala to jen drobnou zlomyslností.Bylo jí tehdy třináct let – Zvykne si, bude v pohodě,” ujistil mě Jędrek. – Když na ni budeš hodný, přenese se přes to, že spolu žijeme. Nic nepředpokládalo, že to půjde tak špatně, než jsme se konečně vzali. Vlastně jsem s nimi v té době už bydlel, málokdy v mém domě, pomalu jsem stěhoval věci. Pomalu, abych Malwinu nedráždil náhlým stěhováním.
A možná to byla chyba?Možná jsme měli hrát rozhodně? Protože takhle si holka zvykla na to, že tam údajně jsem, ale ve skutečnosti ne, že můžu kdykoli odejít ke mně a aspoň na chvíli jí zmizet z očí. Každopádně vím, jak by to bylo lepší? Stejně dobře to mohlo fungovat jako jeden celek. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo, a můj vztah s nevlastní dcerou se zhoršil pouhé dva dny po svatbě, což bylo před půl rokem.
“Pojď na večeři, zlato,” řekl jsem tehdy a otevřel dveře do jejího pokoje. “Když vejdeš, zaklepej! – Vyhrkla. – A neříkej mi poklad.Nejsi moje matka! Nejdřív jsem ztuhla a pak jsem jí ostře odpověděla, už si ani nepamatuju, co přesně. Pak už jsem jí nikdy neříkala křestním jménem, jen příjmením, a to bez zdrobnělin, protože ani to nechtěla, i když Jędrek jí mohl říkat “Malwinko” nebo dokonce “Malinko”.
No, to se ještě dalo přežít, ale tahle holka mě začala ignorovat úplně. A když už promluvila, asi bych byl radši, kdyby neotevřela pusu… Až příliš často to končilo hádkami, protože ani já jsem se nedokázal nechat odpálkovat. Jedrek mi navíc připadal naprosto bezmocný. Měl slabost pro svou dceru a čím dál víc jsem nabývala dojmu, že sňatek se mnou považuje za chybu. Možná jsem se mýlila, ale bála jsem se na to zeptat – třeba by mi mohla poradit? Po další hádce, která vypukla tři dny po té popsané na začátku, jsem odešla z domu. Musel jsem se projít, vypařit se, jinak by mě to odfouklo. Co si ten nýmand myslel? Že jsem její kamarádka? Kdyby si Jędrek vzal mnohem mladší ženu, Malwina by možná měla nějakou zášť, že její starý muž blbne, ale my jsme byli skoro stejně staří! Nějak mě nohy zavedly do kláštera Neposkvrněné. Bydlí tam můj vřelý přítel ze středoškolských a raných univerzitních let.
Z univerzity odešla, protože cítila povolání. Vídáme se zřídka, ale čas od času, zejména před prázdninami, se za ní zastavím. Byla také na mé svatbě s Jędrekem. Zazvonil jsem na branku bez velkých nadějí, protože sestry mají obvykle spoustu povinností.Otevřela mi brankářka, kterou jsem znala. Při pohledu na mě se usmála – sestra Benwenuta? – Jestli mi může věnovat trochu času,” odpověděl jsem, “myslím, že má momentálně volno.
Včera měla hodně práce, tak ji dnes představená nechala trochu odpočívat. O pár minut později jsme seděli v jejím pokoji, kterému se v klášteře říká cela. Naštěstí pokoje nepřipomínají vězeňské cely. Jsou sice zařízené skromně, až asketicky, ale aspoň relativně útulně. – No, máš problém, – uzavřela Krysia, tedy Benwenutova sestra. – Pokud nic nezměníte, dívka se určitě nenechá a půjde do konfliktu, protože už se to tak naučila.A ty máš taky docela dobrou povahu, přikývla jsem. Asi kdybych častěji přikládal uši k zemi, bylo by méně hádek. Jenže já bych si taky nemohla nechat skákat po čele – Podívej, vždyť tvoje máma se po smrti manžela vdala podruhé. A myslím, že ti tehdy bylo taky asi dvanáct,” vzpomněla jsem si.
– Ale nepamatuji si, že by ses s otčímem hádal. Ne víc než kdokoli z nás s otcem – ach, abys věděl, jaké to bylo na začátku… – odpověděla. – V době, kdy jsem chodila na střední školu, se věci urovnaly. Ale byla jsem na něj strašně zlá. Nedokázala jsem se smířit s tím, že do role mého milovaného tatínka vstoupí nějaký cizí člověk. – Přesto jste spolu nějak vycházeli,” poznamenala jsem. – Možná je pro dívky snazší přijmout fakt, že do rodiny vstupuje muž? – Povzdechla si – Však měl také se mnou velkou trpělivost.
Párkrát se sice zbláznil, ale vydržel. Stejně jako vy. A moje matka, stejně jako tvůj manžel, se zdála naprosto bezmocná, nedokázala mě nijak omezit. Bála se, že ztratí mou lásku, ale to jsem pochopila až později.Jsem si jistá, že s Andrewem je to stejné.” Zmlkla, ponořená do svých vzpomínek. “Pak vzal Charles věci do svých rukou,” pokračovala po chvíli. – Jednoho dne přišel ke mně do pokoje a řekl, že si musíme promluvit. V první chvíli jsem ho samozřejmě poslal víte za kým – nechtěla mluvit o ďáblu mezi zdmi kláštera.
– Řekl jsem mu, aby odešel.Ale on byl tvrdohlavý. Řekl něco v tom smyslu, že spolu žijeme a zatím se to nezmění, takže spolu musíme nějak vycházet.Kousla jsem se do rtů. Popravdě řečeno, něco podobného mě napadlo taky, ale Malwina byla tak abrazivní, že jsem se prostě bála něco navrhnout. Řekl jsem o tom kamarádovi. Zasmála se – Tady je spousta času na přemýšlení – udělala rukou gesto, kterým objala klášter. – Dnes vím, že se toho také bál. Víte, hádat se je v těchto situacích asi jednodušší řešení. A zřejmější. Nejtěžší je domluvit se, nebo spíš ani ne tak domluvit se, jako začít se domlouvat – Myslíš, že bych měla udělat totéž co tvůj nevlastní otec? – Měl bys to zkusit – odpověděla. – Byli jsme úspěšní.
Vzpomínáte? Dokonce jsem mu říkala “tati”. Dlouho jste nevěděli, že to není můj biologický otec, dala mi podnět k zamyšlení. Ještě chvíli jsem u ní seděl, uklidnil se a pak jsem šel domů. Bylo načase si promluvit… Ještě ten den jsem se o to nepokusil. Byl jsem po práci unavený a po hádce jsem si musel všechno promyslet, zvážit, jestli to má smysl. Ale druhý den jsem se rozhodl. Přišel jsem z kanceláře a připravoval se na rozhovor nebo možná na poslední konfrontaci. Malwina už byla doma, Jedrek se vrátil jako obvykle hodinu a půl nebo dvě hodiny po mně. Zaklepal jsem na pokoj své nevlastní dcery. Neotevřela.
Znovu jsem zaklepal a pak stiskl kliku. – Neřekl jsem, abych šel dál – ušklíbla se. Tradičně se mým směrem ani nepodívala. – Ale šel jsem dál – řekl jsem tím nejjemnějším tónem, jaký jsem si mohl dovolit. – Uvědomuješ si, že bychom si měli promluvit? – O čem? – O nás,” odpověděl jsem. – Opravdu se ti líbí, že se pořád hádáme a vrčíme na sebe? Vlastně na mě vrčela pořád, ale teď nebyl čas hrát si na detaily. – Tak si mě nevybírej – zněla odpověď.
– Nech mě žít a já nechám žít tebe, – povzdechla jsem si a posadila se na její postel a postavila se vedle stolu. Malwina sebou škubla, ostře se na mě podívala a otevřela ústa, nejspíš mi chtěla říct, abych si nesedal na její nábytek. Všimla si však, že jsem naprosto klidná, a nechala to být: “Není to tak jednoduché,” řekla jsem. – Vzala jsem si tvého otce, miluji ho a nechci, aby se to zhroutilo – kvůli mně? – Naše hádky k ničemu nevedou,” odpověděla jsem. – Není třeba chodit kolem horké kaše, atmosféra doma je horší než v rodinné hrobce.
Tam alespoň nikdo na nikoho nekřičí, i když snacha leží hned vedle tchyně. Koutky úst jí cukaly, jak se snažila zadržet smích. Podařilo se mi ji rozesmát, což jsem považovala za dobré znamení
– Dobře, ale nechci, abys mi nahradila mámu! – Řekla a já zavrtěla hlavou – Já ti mámu nenahradím – ujistila jsem ji. – Milovala jsi ji a určitě ji stále miluješ. Jestli se bojíš, že ti její místo v srdci vezmu já, tak se šeredně pleteš. Začali jsme si opravdu povídat Malwina se na mě podívala zpod svraštělého obočí: “Dobře,” souhlasila nakonec.
– Máš pravdu, že bychom si asi měli promluvit. Ale zcela upřímně. Nejdřív ti řeknu, co mám pro tebe, a ty mi řekneš, co máš pro mě, ano? Hm… Možná to nebyl ideální začátek k dosažení shody, ale aspoň něco. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, což občas nebylo snadné.V jednu chvíli jsem dokonce práskl dveřmi a chtěl odejít z domu, ale říkal jsem si, že bych tím nic nevyřešil, a tak jsem se vrátil. Pak Malwina vyběhla z pokoje a já už si myslel, že to bude definitivní konec rozhovoru, ale po chvíli vešla dovnitř, tiše za sebou zavřela dveře a posadila se naproti mně. To bylo asi to nejdůležitější – chtěla se dohodnout.
A skutečně došlo k průlomu v diskusi, která do té doby z její strany připomínala obviňující řeči, jak jsem jí odvedl otce a zasahuji do jejího života.Od té doby uplynulo několik měsíců a mohu říci, že je to mnohem lepší.Možná to ještě není dokonalé, protože to by byl přímo zázrak, ale jde to k lepšímu.
