“Zatímco můj muž měl milenky v houfech, já jsem si hrála na hodnou ženu. Teď přišel čas, aby mi za léta urážek zaplatil.”

“Bylo to někdy po dvacátých narozeninách našich dětí, kdy mě poprvé napadlo, že můj manžel příliš často zaskakuje za kolegy na nočních službách a příliš často hází košili do pračky – hned po příchodu domů. Několik let jsem však obavy úspěšně potlačovala. Když zamilovaná žena nechce nic vidět, nic neuvidí.” Bogdan byl největší láskou mého života. Seznámili jsme se jako pár ve dvaceti letech a bylo to přesně tak, jak se popisuje v románech.

Dvě půlky jablka, které k sobě dokonale pasují. Rychle jsme se vzali, nastěhovali se k sobě a brzy se nám narodila dvojčata. Bogdan byl úžasný, vřelý a věrný manžel a mě nikdy nenapadlo, že bych se mohla mýlit… Až kolem dvanáctých narozenin našich dětí mě poprvé napadlo, že můj muž příliš často zaskakuje za kolegy na nočních službách a příliš často hází košili do pračky – hned po příchodu domů. Několik let jsem však obavy úspěšně potlačovala. Když zamilovaná žena nechce nic vidět, tak nic neuvidí.

Dokonce ani když ten nový soused začal rekonstruovat byt svých prarodičů a můj muž najednou objevil svou laskavost k sousedům a svůj kutilský talent, nic jsem netušila. Proto ten den zůstal na dlouhá léta nejhorším dnem mého života.- Stěhuji se. Holky už jsou skoro dospělé a kromě toho za ně budu platit já. Jola a já se milujeme a život je příliš krátký na to, abychom nenásledovali své srdce. Věřím, že našemu štěstí nebudeš stát v cestě.Rozejděme se v klidu… Svým způsobem jsme se rozešli v klidu, neřekl jsem ani slovo.

Vždycky jsem byl hrdý. Skrývala jsem v sobě nepředstavitelnou bolest a onemocněla jsem. O měsíc později odjel můj manžel se svou milenkou do Argentiny a já jsem na několik měsíců ztratila schopnost používat nohy.

Lékaři usoudili, že to byl důsledek obrovského šoku a stresu, který nenašel jiné východisko a napadl mé svaly.Těch několik měsíců, které uplynuly od chvíle, kdy mě Bogdan opustil, jsou černou dírou v mé paměti.Jako by někdo zhasl světlo a já přežila jen díky svým dcerám a přátelům. Vždycky jsem se nejvíc soustředila na Bogdana a teprve tehdy jsem si uvědomila, že mám skvělé děti a opravdové přátele. Když jsem se vzpamatovala, rozhodla jsem se zjistit celou pravdu. Ukázalo se, že jsem jediný člověk na světě, který viděl Bogdana jako věrného manžela. Všichni naši přátelé a kolegové z práce už dlouho věděli, že mě podvádí zleva i zprava.

Někteří se mi to dokonce snažili říct, ale když zamilovaná žena nechce nic slyšet… Samozřejmě – přirozeným vývojem událostí byl rozvod. Všichni mi říkali, že bych o něj měla okamžitě požádat – Vina tvého manžela je jasná. Máte stoprocentní šanci na takové rozhodnutí – se všemi praktickými důsledky – přesvědčil mě váš právník.

– A kromě výživného je tu i šance na odškodnění. V důsledku šoku ze zrady jste přišli o zdraví.Váš manžel vydělává velký plat a vy máte na tyto peníze absolutní právo. Rozvod je ve vašem zájmu!Právník měl jistě pravdu: léčil jsem se velmi dlouho, byl jsem na nemocenské, přišel jsem o práci. Možná jsem v té kanceláři moc nedostával, ale místo na plný úvazek mi dávalo pocit jistoty. Každý soud by se mě zastal.

Bogdan byl bohatý “z domova” a poměrně vzácná profesní specializace znamenala, že velmi dobře vydělával. Jako manželé jsme vždycky žili takzvaně na vysoké noze. Teď jsem kvůli němu byla nezaměstnaná… Vznášela jsem se však se ctí.Nepředstavoval jsem si, že se s Bogdanem setkám u soudu, že s ním budu o něco bojovat. Pravidelně posílal peníze pro děti a nepochybovala jsem, že tak bude činit i nadále. Sama za sebe jsem nic nechtěla a necítila jsem potřebu se mstít. Žádná pomsta nemohla zmírnit mé utrpení, ale moji přátelé se snažili apelovat na můj rozum – Je ti teprve sedmačtyřicet! Ještě někoho potkáš, zamiluješ se, budeš chtít dát svůj život dohromady.Nemůžeš být stále jeho ženou!

Měli dobré úmysly, ale já se už nikdy nehodlala vdát. Po tom, co se stalo, bych už nedokázala věřit žádnému muži. Na rozvodu nezáleželo… Bogdan mě také nežaloval. Žil v Argentině a moje nečinnost mu nejspíš vyhovovala. Pravděpodobně se také radil s právníky a ti mu řekli, že rozvodové řízení není v jeho zájmu.

Cítila jsem, že musím změnit svůj život. Teď už jsem se ničeho nebála, a tak jsem se rozhodla splnit si svůj sen. Za své úspory jsem si koupil starý statek s pozemkem, stodolou a malým domkem. Otevřel jsem tam útulek pro staré opotřebované koně – podařilo se mi přesvědčit obec, aby mou činnost podpořila skromným, ale trvalým grantem. Pořádal jsem tam hipoterapii, aktivity pro školní výlety, dny otevřených dveří. Pracovala jsem velmi tvrdě. Vstával jsem v pět ráno a večer usínal ve stoje. Neměl jsem čas zabývat se minulostí ani naříkat nad svou osamělostí. Můj příjem rostl pomaleji než počet mých koní, takže jsem se vždycky snažila vyjít s penězi, ale nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.

Práce v útulku mě nesmírně naplňovala – dělala jsem něco, co mělo hluboký smysl, a pomáhala jsem světu, aby byl o něco lepší. Měla jsem všechny své koně ráda a oni to cítili a uměli být opravdu vděční. moje dcery byly v té době už mladé ženy. Měly své vlastní životy, ale rády chodily do útulku a pomáhaly s koňmi. Když byly malé, všechno “důležité” dělal jen jejich táta. Teď se to změnilo. Byli hrdí na mou práci, mohli mě obdivovat.

Lhal bych, kdybych předstíral, že mi na tom nezáleží, a trvalo osm let, než se tato zvláštní věc stala. Jednoho večera jsem koním do stájí naházel kostky lisovaného sena, zkontroloval, jestli je v napáječkách voda, a sedl si před stáj. Pak jsem najednou cítil, že minulost už nebolí.Můj zármutek vyhořel, mé rány se zahojily. Poprvé jsem myslela na Bogdana, aniž bych cítila špatné pocity. Bylo to, pryč, přál jsem mu štěstí…

Osud však dokáže být velmi zlomyslný. Pár měsíců poté, co jsem se konečně cítila šťastná, si na mě vzpomněl znovu, a to tím nejhorším možným způsobem. Byl to převrácený plynový automat, na kterém si dobrovolník pracující v útulku vařil kávu. Všechny koně se nám podařilo dostat ven – žádnému z nich se nic nestalo. Ale přístřešek se zachránit nepodařilo: než přijeli hasiči, shořely stáje, stodola, zásoby sena a krmiva i přístřešek na hipoterapii.

Přežil jen dům, kde jsem během těch osmi let trávil většinu času.Neměl jsem žádné pojištění, protože na něj nikdy nebylo dost peněz. Přišel jsem o všechno… Nedovolil jsem si zoufat. Především jsem musel zachránit koně. Ze všech peněz, které jsem měl, jsem jim zaplatil pobyt v nedalekém hřebčíně. Byla to však záchrana na několik týdnů a já neměl z čeho útulek obnovit. Vrhl jsem se do boje. Byl jsem všude. Žádal jsem, prosil jsem, odvolával jsem se. Hledal jsem instituci, která by rekonstrukci financovala nebo alespoň poskytla nějakou půjčku.

Marně. Každý měl důležitější výdaje. I když mi pomáhalo mnoho dobrých lidí, jejich práce a podpora nemohla stačit. Po třech měsících jsem si uvědomil, že prohrávám a za čtrnáct dní půjdou moji koně na jatka.Seděl jsem před televizí.Díval jsem se na obrazovku, ale nerozuměl jsem, co říkají. A pak jsem na obrazovce uviděl Bogdana. Došlo mi, že voiceover mluví o nějakém ocenění pro polského inženýra, který léta pracuje v Argentině a je majitelem velké firmy. Velmi bohatý muž, který byl formálně stále mým manželem… Moji koně za to stáli Méně o hrdosti a cti, pokud je dokážu zachránit. Vyhledala jsem si údaje o Bogdanově firmě.

Mohl mě snadno prodat po telefonu, takže jsem musel jít celou cestu. Za poslední peníze jsem si koupil letenku do Argentiny – jednosměrnou. Podrobnosti o cestě do Ameriky a o tom, jak se mi podařilo získat adresu Bogdanova domu v Buenos Aires, vynechám. Přejdu rovnou k okamžiku, který zcela změnil charakter tohoto bláznivého výletu.

Chtěl jsem Bogdana požádat o pomoc – kvůli něčemu, co jsme kdysi měli společné, v naději, že za toto setkání nezaplatím příliš vysokou cenu. Chystala jsem se prosit o pomoc muže, který mi ublížil jako nikdo jiný na světě… Ale když jsem stála u dveří Bogdanovy vily, uviděla jsem jeho jméno doprovázené dvěma jmény, z nichž druhé bylo ženské. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, na co se dívám, ale nakonec jsem pochopila.

Můj manžel se oženil a byl to ženatý muž. Byl to bigamista, což je v Polsku i v Argentině trestné… Otevřel mi dveře, ale nemusela jsem o nic žádat. Pozdravila jsem ho a pak jsem mu nadiktovala číslo účtu a částku, za kterou by se daly zachránit stovky koňských životů na dlouhá léta, plus částku za mou cestu do Argentiny. Samozřejmě – nemusel platit, kdyby dal přednost tomu, abych šel prostě na policii… Útulek jsem přestavěl a koně zachraňuji dál. Dnes se cítím šťastná a naplněná a minulost mě vůbec netrápí. Ale pokud si někdo z vás myslí, že pomsta nemá sladkou příchuť – mýlí se.

Related Posts